Country zpěvník

Country zpěvník
Texty

Anděl

Z rozmlácenýho kostela, v krabici s kusem mýdla, přinesl jsem si anděla, polámali mu křídla.
Díval se na mne oddaně, já měl jsem trochu trému, Tak vtiskl jsem mu do dlaně lahvičku od parfému.

A proto, prosím, věř mi, chtěl jsem ho žádat, aby mi mezi dveřmi pomohl hádat,
co mě čeká a nemine, co mě čeká a nemine.

Pak hlídali jsme oblohu, pozorujíce ptáky, debatujíce o Bohu a hraní na vojáky.
Do tváře jsem mu neviděl, pokoušel se ji schovat, to asi ptákům záviděl, že mohou poletovat.

A proto, prosím, věř mi, chtěl jsem ho žádat, aby mi mezi dveřmi pomohl hádat,
co mě čeká a nemine, co mě čeká a nemine.

Když novinky mi sděloval u okna do ložnice, já křídla jsem mu ukoval z mosazný nábojnice...
A tak jsem pozbyl anděla, on oknem uletěl mi, Však přítel prý mi udělá novýho z mojí helmy.

A proto, prosím, věř mi, chtěl jsem ho žádat, aby mi mezi dveřmi pomohl hádat,
co mě čeká a nemine, co mě čeká a nemine.

Anita

Každý den vždy večer nežli usínám na jednu si ženu vzpomínám.
Že však nejsem sám a soka v lásce mám, ve snu za ní, jak stín chodívám.

Dva se o jedno srdce nerozdělí a ona jenom jedno má.
Cítil jsem, když jsme se spolu viděli, že si se mnou také pohrává.

Já se ptám sám sebe častokrát, kdy já vaše smutné rety uvidím se smát.
Anito, tím chci říct, že jinou nechci znát a že mám jen vás, Anito rád.

Vím to, vím, že vaše srdce mám, to je tím, že na vás myslívám.
Anito, sám jen sám, chci v srdci vašem být a že budu, to vám přísahám.

Souhvězdí se přelomilo o půlnoc, v tichu voní růže mámivě.
Náhle do tmy někdo zvolal o pomoc, světlo šlehlo nocí mrazivě.

Zas růže zavoněly po okolí, teď Anitě svou lásku dám.
Pro soka ji srdce už nezabolí, při tanci ji tango zašeptám.

Já se ptám sám sebe častokrát, kdy já vaše smutné rety uvidím se smát.
Anito, tím chci říct, že jinou nechci znát, a že mám jen vás, Anito rád.

Vím to, vím, že vaše srdce mám, to je tím, že na vás myslívám.
Anito, sám jen sám, chci v srdci vašem být, a že budu, to vám přísahám.

Arizóna viz Ruty-šuty.

Ascalona

Táborák zvolna zhasíná, osada už jde spát, kytara tiše doznívá, do duše padá chlad,
stařičký šerif už líně ruku po láhvi vztáh, pistole chová na klíně, brouká si v temnotách.

Když jsem byl mlád, bývala Ascalona nejhezčí osadou, kterou jsem znal,
jak častokrát hýřila Ascalona divokou náladou, již Bůh nám přál,
však slávě pistolí už zvolna dozvání a lesem nehlučí to vlčí volání,
já půjdu spát, však vlajka Ascalony musí nad mým hrobem navěky vlát.

Vyschly už láhve na stole, pohasl ohňů žár, šerif své těžké pistole pověsil na stožár,
na vlajku smutně se dívá, kytaru pohladí a jeho hlava šedivá vzpomíná na mládí.

Až mě andělé

Až mě andělé, zavolají k sobě, nechci mít na pohřbu šumaře.
Dám přednost před smutečním maršem bluesové, smutné kytaře.
Předem už prosím pozůstalé lidi: Nechte doma sváteční, černý šat,
v džínách si sedněte u mě, ať můžu s vámi zazpívat.

Že se obávám té neznámé pouti, chápejte, umřu poprvé.
Na světě nechávám svou touhu a lásku, duše má bude bez krve.
Až ze hřbitova půjdete někam pít, dejte si za mě taky skleničku,
jenom svý ženě chtěl bych říct: Zůstaň tu se mnou chviličku.

Koukám se do ulic, slzy mi lezou do očí,
můj život končí ve hvězdách, lidé se dole plahočí
Měl jsem rád život bláznivej, já neměl srdce z kamene,
sem tam si někdo vzpomene.

Až mě andělé zavolají k sobě nechci mít na pohřbu šumaře.
Dám přednost před smutečním maršem bluesové, smutné kytaře.
Předem už prosím pozůstalé lidi: Nechte doma sváteční, černý šat,
v džínách si sedněte u mě, ať můžu s vámi zazpívat.

Až přijde ta chvíle

Kdybys bloudil v dálce za horama, štěstí svý nepotkáš,
tvý štěstí je tady mezi náma, čeká až zavoláš.

Až příde ta chvíle, kdy čelo tvé bílé, mi zažene chmůry a chlad,
až ve hvězdné noci sám budu ti moci, říct jak tě mám děvče mé rád,
až znavena polibky mými, v náruči mé budeš pak spát,
až příde ta doba, kdy budeme oba to nezměrné štěstí svým zvát,
až znavena polibky mými, v náruči mé budeš pak spát,
až příde ta doba, kdy budeme oba to nezměrné štěstí svým zvát.

Ještě děvče na osadě mládí ohnýnek neuhas,
ještě slzy oschnou a my rádi sejdem se spolu zas.

Až ztichnou bílé skály

Děvčátko vím, že dnes je loučením,
do ráje krás už soumrak padá.
Zklamán a sám v osady klín se vrátím,
dám v zapomnění snění večerům stříbrným.

Až ztichnou bílé skály nad velkou peřejí, den zhasne tmou.
Tam, kde jsme spolu stáli, tam srdce zaletí se vzpomínkou.
Snad pro sny spálené oči se zarosí, o štěstí vzdálené si zaprosí.
Až ztichnou bílé skály, ty budeš někde v dáli, už dávno spát.

Nesmíme znát, co život nám chtěl dát,
nesmíme mít, co duše pojí.
Snad zůstanou nám v srdci místa bílá,
ta duši chudou budou v osadě stále hřát.

Árie měsíce

Plavu si, ani nevím jak, vždyť nemám prsa, nemám znak,
mám jen hlavu plnou ideálů.

A mám rád vodu zelenou a pletu si ji s ozvěnou,
narážejí obě na stejnou skálu.

Mám vodu rád, a proto si na její chlad tu zvykám,
hraju si s kapry a s lososy a tykám štikám.

Řekni štiko modrošedá, proč voda mi pokoj nedá
a proč mě láká a proč mě láká?

Proč šťasten jsem když do ucha mi chladná voda šplouchá
a cáká a cáká a cáká a cáká.

Balada Mexico Kida (z filmu Limonádový Joe)

V Lincolnu loňskýho roku, Džim Lejn zrovna ruletu hrál,
když najednou přihnal se šerif a Džima si na mušku vzal,
šerif prej: tak si to řeknem, ale teď už ani muk,
a chudáka Džima pak vedl, jak by to byl nějakej kluk.

Ten večer jsme v Džonyho báru srkali černý kafe,
a říkali jsme si, jak asi baví, se Džim v Santa Fé,
najednou náramná rána rozbila lucernu a
v tu ránu v celičkým báru nastala egyptská tma

Na prahu postava stála a že se hned ochladil vzduch,
bylo to každýmu jasný, že je to nějakej duch,
a v Santa Fé právě v tom čase, říkám jen, co vo tom vím,
zrovna když voknem bral roha, to nakoupil nebohej Džim.

Batalion

Víno máš a markytánku, dlouhá noc se prohýří.
Víno máš a chvilku spánku, díky, díky verbíři.

Dříve, než se rozední, kapitán k osedlání rozkaz dává,
ostruhami do slabin koně pohání.
Tam na straně polední čekají ženy, zlaťáky a sláva,
do výstřelů karabin zvon už vyzvání.

Víno na kuráž a pomilovat markytánku,
zítra do Burgund batalion zamíří.

Víno na kuráž a k ránu dvě hodinky spánku,
díky, díky vám královští verbíři.

Rozprášen je batalion, poslední vojáci se k zemi hroutí,
na polštáři z kopretin budou věčně spát.
Neplač sladká Marion, verbíři nové chlapce přivedou ti,
za královský hermelín padne každý rád.

Víno na kuráž a pomilovat markytánku,
zítra do Burgund batalion zamíří.
Víno na kuráž a k ránu dvě hodinky spánku,
díky, díky vám královští verbíři.

Báječná ženská

Tenhle příběh je pravda, ať visím, jestli vám budu lhát,
já jsem potkal jednu dívku a do dnešního dne ji mám rád.
Nikdy neměla zlost, když jsem hluboko do kapsy měl,
Vždycky měla pochopení a já se s ní nikdy hádat nemusel.

Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap,
tak mají báječnej život plnej báječnejch dní bez útrap.
Celej den jen tak sedí a popíjejí Chateauneuf du Pape,
když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap.

Nikdy jsem neslyšel: "Kam jdeš, kdy přijdeš a kde jsi byl",
a já nikdy nezapomněl, abych svoje sliby vyplnil.
A když vzpomínala, tak jen na to hezký, co nám život dal.
Nedala mi příležitost, na co bych si taky stěžoval.

Tenhle příběh je pravda a sním svůj klobouk, jestli jsem vám lhal,
že jsem potkal jednu dívku a tu dívku jsem si za ženu vzal.
Zní to jako pohádka z oříšku královny Mab,
že si báječnou ženskou vzal jeden báječnej chlap.

Bedna od whisky

Dneska už mně fóry ňák nejdou přes pysky,
stojím s dlouhou kravatou na bedně vod whisky.
Stojím s dlouhým obojkem jak stájovej pinč,
tu kravatu co nosím, mi navlík soudce lynč.

Tak kopni do tý bedny, ať panstvo nečeká,
jsou dlouhý schody do nebe a štreka daleká,
do nebeskýho báru, já sucho v krku mám,
tak kopni do tý bedny, ať na cestu se dám.

Mít tak všechny bedny od whisky vypitý,
postavil bych malej dům na louce ukrytý.
Postavil bych malej dům, z vokna koukal ven,
chlastal bych tam s Billem a chlastal by tam Ben.

Tak kopni do tý bedny, ať panstvo nečeká,
jsou dlouhý schody do nebe a štreka daleká,
do nebeskýho báru, já sucho v krku mám,
tak kopni do tý bedny, ať na cestu se dám.

Kdyby si se hochu jen pořád nechtěl prát,
nemususel jsi dneska na týhle bedně stát.
Moh si někde v suchu tu svojí whisky pít,
nemusel si hochu na krku laso mít.

Tak kopni do tý bedny, ať panstvo nečeká,
jsou dlouhý schody do nebe a štreka daleká,
do nebeskýho báru, já sucho v krku mám,
tak kopni do tý bedny, ať na cestu se dám.

Až kopneš do tý bedny, jak se to dělává,
do krku ti zůstane jen dirka mrňavá.
Jenom dirka mrňavá, k smrti jenom krok,
má to smutnej a whisky ani lok.

Tak kopni do tý bedny, ať panstvo nečeká,
jsou dlouhý schody do nebe a štreka daleká,
do nebeskýho báru, já sucho v krku mám,
tak kopni do tý bedny, ať na cestu se dám.

Bláznova ukolébavka

Máš má ovečko dávno spát, i píseň ptáků končí.
Kvůli nám přestal vítr vát, jen můra zírá zvenčí.
Já znám její zášť, tak vyhledej skrýš,
zas má bílý plášť a v okně je mříž.

Máš má ovečko dávno spát a můžeš hrát, ty mně můžeš hrát,
vždyť přijdou se ptát, zítra zas přijdou se ptát,
jestli ty v mejch představách už končíš.

Máš má ovečko dávno spát, dnes máme půlnoc temnou.
Zítra budou nám, bláznům, hrát, že ráda snídáš se mnou.
Proč měl bych jim lhát, že jsem tady sám,
když tebe tu mám, když tebe mám rád.

Máš má ovečko dávno spát a můžeš hrát, ty mně můžeš hrát,
vždyť přijdou se ptát, zítra zas přijdou se ptát,
jestli ty v mejch představách už končíš.

Blízko Little Big Hornu

Tam, kde leží Little Big Horn, je indiánská zem, tam přijíždí generál Custer se svým praporem,
modrý kabáty jezdců, stíny dlouhejch karabin, a z indiánskejch signálů po nebi letí dým.

Říkal to Jim Bridger: já měl jsem v noci sen, pod sedmou kavalerií jak krví rudne zem,
kmen Siouxů je statečný a dobře svůj kraj zná, proč Custer neposlouchá ta slova varovná?

Tam blízko Little Big Hornu šedivou prérií táhne generál Custer s sedmou kavalerií,
marně mu stopař Bridger radí: zpátky povel dej, jedinou možnost ještě máš, život si zachovej.

Říkal to Jim Bridger: já měl jsem v noci sen, pod sedmou kavalerií jak krví rudne zem,
kmen Siouxů je statečný a dobře svůj kraj zná, proč Custer neposlouchá ta slova varovná?

Tam blízko Little Big Hornu se vznáší smrti stín, padají jezdci z koní, výstřely z karabin,
límce modrejch kabátů barví krev červená, kmen Siouxů je statečný a dobře svůj kraj zná.

Říkal to Jim Bridger: já měl jsem v noci sen, pod sedmou kavalerií jak krví rudne zem,
kmen Siouxů je statečný a dobře svůj kraj zná, proč Custer neposlouchal ta slova varovná?

Pak všechno ztichlo a jen tamtam duní nad krajem, v oblaku prachu mizí Siouxů vítězný kmen,
cáry vlajky hvězdnatý po kopcích vítr vál, tam uprostřed svých vojáků leží i generál.

Říkal to Jim Bridger: já měl jsem v noci sen, pod sedmou kavalerií jak krví rudne zem,
kmen Siouxů je statečný a dobře svůj kraj zná, proč Custer neposlouchá ta slova varovná?

Bratříčku zavírej vrátka

Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci,
vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci,
přijeli v hranatých, železných maringotkách.
Se slzou na víčku hledíme na sebe:
Buď se mnou, bratříčku, bojím se o tebe
na cestách klikatých, bratříčku, v polobotkách.

Prší a venku se setmělo, tato noc nebude krátká.
Beránka vlku se zachtělo. Bratříčku:
Recitace: zavřel jsi vrátka?

Bratříčku, nevzlykej, neplýtvej slzami,
nadávky polykej, a šetři silami.
Nesmíš mi vyčítat, jestliže nedojdeme.
Nauč se písničku, není tak složitá,
opři se, bratříčku, cesta je rozbitá.
Budeme klopýtat, zpátky už nemůžeme.

Prší a venku se setmělo, tato noc nebude krátká.
Beránka vlku se zachtělo. Bratříčku:
Recitace: zavřel jsi vrátka?

Buď pořád se mnou

Buď pořád se mnou, lásko sladká, ten slib ti nevrátím.
Až prach se zvedne po šarvátkách, mé bude tvým.

Jak dobrý přítel pohleď se mnou, vstříc možná trpkým hodinám,
a smiř se s pravdou nepříjemnou, že i tvůj milý má slabou chvíli,
že dostal strašný strach být sám.

Přestože vidím kamarády, kterak se ke mně točí zády,
věřím, že třeba sám a sám, dál pravdu mám.

V životě asi žádná víra samotná zámky neotvírá,
vím, že se musím za ní prát, prát se i s tím, co mně svírá.

Jen ty buď se mnou, lásko sladká, tvůj úsměv je mé bázně štít.
A tak tu stojím bez pozlátka.
Až jednou zmizí co je mně cizí, jen pro tvůj úsměv chtěl bych žít.
Chtěl bych žít, chtěl bych žít, chtěl bych žít, chtěl bych žít,
chtěl bych žít, chtěl bych žít, chtěl bych žít…

------------------------------------------------------------------------------------------------

Buráky

Když Sever válčí s Jihem a zem jde do války,
na polích místo bavlny teď rostou bodláky.
Ve stínu u silnice vidíš z Jihu vojáky,
jak válej se tam v trávě a louskaj buráky.

Hej hou, hej hou nač chodit do války,
je lepší doma sedět a louskat buráky.

Plukovník je v sedle, volá: "Yankeeové jdou",
ale mužstvo v trávě leží, prej dál už nemohou.
Pan plukovník se otočí a hledí do dálky,
vidí celou slavnou armádu jak louská buráky.

Hej hou, hej hou nač chodit do války,
je lepší doma sedět a louskat buráky.

Až tahle válka skončí a jestli budem žít,
své milenky a ženy pak půjdem políbit.
Až zeptají se: "Hrdino, co dělal za války"?

Inu flákal jsem se s kvérem a louskal buráky.

Cesta mořem

Cesta mořem cesta toulavá, námořník svou lásku rozdává,
kdo chce s námi kolem světa plout, ten na lásku si nesmí vzpomenout,
a když vítr plachty napíná, moře nám svou píseň zazpívá.

Až zas poplujem v širou dál, kdo z Vás by se jen hoši bál,
nikdo z nás cest dalekých se neleká, v přístavu nás nikdo víc už nečeká.
Tu lásku kterou lodník má, dávno jiný objímá,
život pro nás nic není jenom samé loučení, nevím proč bych teda tolik o něj stál,
život pro nás nic není jenom samé loučení, nevím proč bych teda tolik o něj stál.

Ztracený a opuštěný v tmách potácí se koráb ve vlnách,
bouře o něj tříští zlobu svou, za chvíli nám zmizí pod vodou,
námořník co v životě měl rád, naposledy smí si zazpívat:

Červená řeka (Greenhorns)

Jsem potulnej cowboy, já se potloukám a od ranče k ranči se najímat dám,
a v těch Mlžnejch horách na konci štreky potkal jsem holku vod Červený řeky.

Pak začlo mi trápení a spousta běd, když táta se bál, abych mu ji nesved,
a v těch Mlžnejch horách na konci štreky dal hlídat dceru vod Červený řeky.

Já schůzku jsem si s ní dal uprostřed skal, abych se s ní konečně pomiloval,
a v těch Mlžnejch horách na konci štreky já líbal holku vod Červený řeky.

Sotva mi však řekla:"Miláčku můj," ze skal se ozvalo:"Bídáku, stůj!"
a v těch Mlžnejch horách na konci štreky stál její táta vod Červený řeky.

Tam pušky se ježily, moc jich bylo, mně štěstí se najednou vytratilo
a v těch Mlžnejch horách na konci štreky já vobklíčenej byl u Červený řeky.

Pak ke slovu přišla má pistol a pěst, já poslal je na jednu z nejdelších cest
a z těch Mlžnejch hor tam na konci štreky vez jsem si holku vod Červený řeky.

Červená řeka (Helena Vondráčková)

Pod tou skálou, kde proud řeky syčí a kde ční červený kamení,
žije ten co mi jen srdce ničí, koho já ráda mám k zbláznění.

Často k nám jezdívá s kytkou růží nejhezčí z kovbojů v okolí,
vestu má ušitou z hadích kůží, zbitej pás, za ním pár pistolí.

Hned se ptá jek se mám, jak se daří, a kdy prý mu to svý srdce dám,
na to já odpovím, že čas maří, srdce svý z červený řeky mám.

Vím, že lásku jak trám lehce slíbí, já ho znám, srdce má děravý.
Ale já ho chci mít, mně se líbí, bez něj žít už mě dál nebaví.

Když je tma a jdu spát, noc je černá, hlavu mám bolavou závratí,
ale já mu chci být přesto věrná, dokud sám se zas k nám nevrátí.

Dajána

Lidé o ní říkají, že je v lásce nestálá, ona zatím potají jediného v mysli má.
Na toho, kdo klid jí vzal, dnem i nocí čeká dál,
krásná a bláhová Dajána.

Ten kdo klid ji navždy vzal, odešel si bůhví kam,
Dajána má v srdci žal, žije marným vzpomínkám.

Předstírá-li ve dne smích, pláče v nocích bezesných,
krásná a bláhová Dajána.

Srdce, které zastesklo si, smutným úsměvem teď žal svůj nosí,
ona však čeká dál, o-o, o-o, o-o-o-o-o-o-o-o-o.

Ospalá jde ulicí, nezbaví se lásky pout,
sny, jež voní skořicí, sny, jež nelze obejmout,
navždy bude sama snít, nenalezne nikdy klid,
krásná a bláhová Dajána.

Dej mi víc své lásky

Vymyslel jsem spoustu nápadů a-ů,
co podporujou dobrou náladu a-ů,
hodit klíče do kanálu, sjet po zadku holou skálu,
v noci chodit strašit do hradu.

Má drahá dej mi víc, má drahá dej mi víc,
má drahá dej mi víc své lásky a-ů,
já nechci skoro nic, já nechci skoro nic,
já chci jen pohladit tvé vlásky a-ů

Dám si dvoje housle pod bradu, a-ů,
v bílé plachtě chodím pozadu a-ů,
úplně melancholicky s citem pro věc jako vždycky
vyrábím tu hradní záhadu a-ů

Má drahá dej mi víc, má drahá dej mi víc,
má drahá dej mi víc své lásky a-ů,
já nechci skoro nic, já nechci skoro nic,
já chci jen pohladit tvé vlásky a-ů

Nejlepší z těch divnejch nápadů a-ů,
mi dokonale zvednul náladu a-ů,
natrhám ti sedmikrásky, tebe celou s tvými vlásky
zamknu si na sedm západů, a-ů, a-ů, a-ů.

Dělání

Když máš srdce zjihlé, když máš potíže, tak dej cihlu k cihle, těsto do díže,
upeč třeba chleba, postav třeba teď, žal se krásně vstřebá, začni s tím hned teď,
začni s tím hned teď.

Dělání, dělání, všechny smutky zahání, dělání, dělání je lék.

Dělání, dělání, to nám úsměv zachrání, dělání, dělání je lék.

Den je krásný

Den je krásný, den je krásný, den je krásný, s Tebou.

Když dva se rádi mají, i v lednu je jak v máji
i v lednu je jak v máji, s Tebou, s Tebou, s Tebou, s Tebou.
Noc je krásná, noc je krásná, noc je krásná s Tebou.

Když dva jsou jako jeden, v máj proměmní se leden,
v máj proměmní se leden, s Tebou, s Tebou, s Tebou, s Tebou.
Den je krásný, den je krásný, den je krásný s Tebou.

Když dva se rádi mají, i v lednu je jak v máji
i v lednu je jak v máji, s Tebou, s Tebou, s Tebou, s Tebou.
Svět je krásný, svět je krásný, svět je krásný s Tebou.

Diego

Diego, don Diego, krásný koně máš,
Diego, don Diego, proč máš v očích pláč?

Za to hříbě, done Diego, tady nuggety všechny mé máš,
za to hříbě, done Diego, za tu malou bílou tvář.

Diego, don Diego, krásný koně máš,
Diego, don Diego, proč máš v očích pláč?

Do očí pohleď svýmu koni, až v nich uzříš ohňů zář,
pak skloň hlavu do jeho hřívy a vzpomeň na těch chvil pár.

Diego, don Diego, krásný koně máš,
Diego, don Diego, proč máš v očích pláč?

Recitace
Tenkrát, tenkrát jsem ještě nevěděl, stařičký done Diego,
co to hříbě pro tebe znamenalo,
nevěděl jsem, že se přihnalo ráno štváno září ohňů
až k vratům tvýho ranče s malým živým uzlíčkem v sedle.

Diego, don Diego, krásný koně máš,
Diego, don Diego, proč máš v očích pláč?

Drnová chajda

Já tu na svým dílci, celkem vzato, bídnej život mám, a tak vypadám dost divně, pámbu ví,
myši začnou rejdit kolem, sotva večer usínám na mým dílci v starý chajdě drnový.

Dveře mají panty z kůže, vokna nejsou zasklený, kolem kojoti se plíží hladoví,
dovnitř vánice mi věje dírou v střeše prkenný na mým dílci v starý chajdě drnový.

Když jsem z domova tam na východě vyšel zbohatnout, zkusit, jestli potkám štěstí - kdopak ví,
sotva napadlo mě tenkrát, že kdy potkám tenhle kout na mým dílci v starý chajdě drnový.

Dveře mají panty z kůže, vokna nejsou zasklený, kolem kojoti se plíží hladoví,
dovnitř vánice mi věje dírou v střeše prkenný na mým dílci v starý chajdě drnový.

Ale rád bych, aby se tu našla dívka laskavá, jejíž soucit mě z tý bryndy vyloví,
jak bych žehnal tomu andělu, že život uznává i na mým dílci v starý chajdě drnový.

Dveře mají panty z kůže, vokna nejsou zasklený, kolem kojoti se plíží hladoví,
dovnitř vánice mi věje dírou v střeše prkenný na mým dílci v starý chajdě drnový.

Eldorádo

V dálných dálkách zámoří, ční prý zlaté pohoří,
příchozího pohostí, nádherou a hojností.

Dík těm svůdným pověstím, zástupy šly za štěstím,
chátra i ti bohatí s vírou, že se vyplatí…

Jít a hledat Eldorádo, zbavené vší bídy člověčí,
jít a hledat Eldorádo, kde je láska, mír a bezpečí.

Báchorce té uvěří, dávno už jen někteří,
spíš než zlatonosný štít, nám teď rozum káže jít.

Recitace:
Protože my už dávno víme,
že nad zlato a bohatství je moudrost a uvážlivý čin,
že Eldorádo není kdesi v dálce, ale docela blízko v našich srdcích a v našem vědomí,
a že jeho pravé jméno je láska mír a porozumění.
Nosíme je v sobě a ptát se na něj je naše přirozená povinnost.

Elektrický valčík

Jednoho letního večera na návsi pod starou lípou,
hostinský Antonín Kučera vyvalil soudeček s pípou.
Nebylo to posvícení, nebyla to neděle,
V naší obci mezi kopci plnily se korbele.

Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud,
střídavý, střídavý, silný elektrický proud,
střídavý, střídavý, zkrátka elektrický proud.

Na stránkách obecní kroniky ozdobným písmem je psáno:
"Tento den pro zdejší rolníky znamená po noci ráno."
Budeme žít jako v Praze, všude samé vedení,
jedna fáze, druhá fáze, třetí pěkně vedle ní.

Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud,
střídavý, střídavý, silný elektrický proud,
střídavý, střídavý, zkrátka elektrický proud.

Ezop a brabenec

Jednou z lesa domů sa nesa moudrý Ezop;
potkal brabce, který brabence málem sezob.
Brabenec se chechtá, Ezop se ho hned ptá,
čemu že se na trávě v lese právě řehtá?

Já, povídá brabenec, se taky rád, hlasitě chechtám,
chechtám, když pupenec kyselinou leptám.
Vím, totiž ten brabenec, mravenečník, že se mě neptá,
neptá, pozře mne ať se chechtám, nechechtám.

Kampak by to došlo třeba s pouhou ponravou,
Kdyby měla plakat, že je ptačí potravou.
Ty, ač nejsi brabenec, se taky rád hlasitě chechtej,
Chechtej a na svou bídu si nezareptej!

Feleena z El Pasa (Michal Tučný)

Z vojenské stanice, tam poblíž hranice Mexičan Joy svoji černovlasou ženu měl
a domek hliněnej s malými okny, z kterých mu mávala, když kolem s patrolou jel.
Dítě spolu měli před Květnou nedělí a vítr dětský pláč svou písní přehlušoval,
ústa s barvou vína jméno Feleena té dívce mexické osud tam do vínku dal.

Když malá bývala, vždy ráda sedala na kopci odkud vídala z El Pasa zář
a vítr zvečera plný těch světel šeptal jí do snění a chladil ji horkou tvář.
Jak poníka laso táhlo jí El Paso a tátu prosila aby ji tam někdy vzal,
ústa s barvou vína a jméno Feleena té dívce mexické osud tam do vínku dal.

A roky letěly, děvče už dospělý rozhodlo se že chce jenom tam v El Pasu žít,
otec když tvrdě spal vzala svý šaty a vítr pomáhal jí stopy k El Pasu skrýt.
Tam život začíná, červená kantýna, její smích orchestr honky-tonk přehlušoval,
ústa s barvou vína a jméno Feleena té dívce mexické osud tam do vínku dal.

Už není nevinná číšnice Fellena, už lásku od dneška do zítřka moc dobře zná,
zná sliby pastorů, zlato prospektorů a přitom se jí o jedný velký lásce zdá.
Pak přišlo to štěstí, vstoupil jí do cesty, muž, kterej jinej než ti, co dřív znala, se zdál,
ústa s barvou vína a jméno Feleena té dívce mexické osud tam do vínku dal.

Oči plný něhy a divný příběhy vyprávěl a hned neříkal že ji má rád,
písničky o koních, balady z farem s banjem jí zpívával a s větrem uměl se smát.
Teď život začíná, cítila Feleena, po pláních chodili a vítr s nimi se smál,
ústa s barvou vína a jméno Feleena té dívce mexické osud tam do vínku dal.

Z vojenské posádky dal se s ním do hádky chlap, kterej Feleenu pro sebe marně mít chtěl,
zvuky dvou výstřelů zazněly nocí, ale jen jeden z těch výstřelů měl správnej směr.
Stýská se Feleeně v červený kantýně, on rychle odjížděl když měsíc za mrakem stál,
ústa s barvou vína a jméno Feleena té dívce mexické osud tam do vínku dal.

Náboje u pasu, čekali v El Pasu v záloze ti, co mu nechtěli Feleenu přát,
v sedle se naklonil tak nějak stranou a mokrej rudej květ začal mít na prsou znát.
Konec je naděje, na všecko pozdě je, Feleeno, neplač a směj se, jak já jsem se smál,
ústa s barvou vína a jméno Feleena té dívce mexické osud tam do vínku dal.

Pušku z jeho sedla proti nim pozvedla a zas se ozvala smrtící série ran,
růže z jejích vlasů k pasu mu padla a ticho rušil pak už jen křik divokejch vran.
Pár jezdců zbloudilých slyšelo jejich smích vítr ho za nocí směrem od El Pasa hnal,
ústa s barvou vína a jméno Feleena té dívce mexické osud tam do vínku dal.

Feleena z El Pasa (Greenhorns - Zelenáči)

Byla to krása, když já do El Pasa, do těch ulic dřevěnejch zase jsem vjel.
Já s koně slez líně tam proti kantýně, kde z oken zvuk honky tonk piána zněl.

Ve dveřích mexická dívka stojí a ve vlasech růži má.
Jsou dlouhý večery, když roznáší sherry a ve svých snech jenom mne objímá.
Dívka snědé kůže jak prérijní růže, v žilách žhavou krev mexické noci má.
Růžová kantýna a moje Feleena, už kolik nocí jen o ní se mi zdá.

Já svý sherry dopil, když na mě osopil, se chlap, kterej marně měl Feleenu rád.
Dva výstřely štěkly, já nebyl tak vzteklý, snad proto on pad, ale já zůstal stát.

Hledal jsem spásu, tak zády k El Pasu, já na cestu rychle se dal jako blesk.
Dlouho jsem se skrýval, jak v doupěti mýval, ale po mý Feleeně zmáhal mě stesk.

Až konečně k ďasu já vyjel k El Pasu, tam ticho, jaký jenom na pohřbech maj.
Pak obláček kouře a po něm ran bouře a já stačil říct jen: Feleeno, good bye.

Frenky

Kolik je smutného, když mraky černé jdou lidem nad hlavou, smutnou dálavou,
já slyšel příběh, který velkou pravdu měl, za čas odletěl, každý zapomněl.

Měl kapsu prázdnou Frenky dlouhán, po Státech toulal se jen sám,
a že byl veselej, tak každej měl ho rád, tam ruce k dílu mlčky přiloží a zase jede dál,
a každý, kdo s ním chvilku byl, ten dlouho se pak smál.

Tam, kde byl pláč, tam Frenky hezkou píseň měl, slzy neměl rád, chtěl se jenom smát,
a když pak večer ranče tiše usínaj, Frankův zpěv jde dál, nocí s písní dál.

Tak jednou Frenkyho vám našli, přestal žít, jeho srdce spí, tiše smutně spí,
bůh ví, jak, za co tenhle smíšek konec měl, farář píseň pěl, umíráček zněl.

Hoboe

Schejbni hlavu, kamaráde, tunel před námi,
veksle tlučou, píšťaly řvou, zvonce vyzvání,
v boudě dobrej mašinfíra, není žádnej srab,
i v tom dešti sazí jsem ten nejšťastnější chlap,
jó, ze všech chlapů nejštastnější chlap.

Když z komína od mašiny letí černej dým,
jenom jednu věc na tuty na tom světě vím,
na tom světě širokym věc jednou jistou mám,
na kolejích chudej hobo není nikdy sám,
jó, chudej hobo není nikdy sám.
To vím, to dobře znám,
na kolejích nejsem nikdy sám.
To vím, to dobře znám,
na kolejích nejsem nikdy sám.

Pod zádama uhlí mám a deku děravou,
místo lampy večerní jen hvězdy nad hlavou,
s večerem jsem do vagónu zalez jako krab,
i v tom dešti sazí jsem ten nejšťastnější chlap,
jó, ze všech chlapů nejštastnější chlap.

Za zádama Frisko, semafór je zelenej,
vlak se řítí do tmy jako bejček splašenej,
radujte se občánkové, hobo jede k vám,
na kolejích chudej hobo není nikdy sám,
jó, chudej hobo není nikdy sám.
To vím, to dobře znám,
na kolejích nejsem nikdy sám.
To vím, to dobře znám,
na kolejích nejsem nikdy sám.

Viděl jsem ji vedle vlaku u pangejtu stát,
usmála se, kejvla na mě, z vagónu jsem spad,
jářku helou, sklopí oči, udělá to klap,
i v tom dešti sazí jsem ten nejšťastnější chlap,
jó, ze všech chlapů nejštastnější chlap.

Hoja hoj (z filmu Noc na Karlštejně)

Chceš-li na světě býti převesel,
zvol si nejlepší ze všech řemesel,
Chceš-li okouzlit dívku nevinou,
staň se vojákem, staň se hrdinou,

Hoja hoj, hoja hoj, v králi máme zastání,
hoja hoj, hoja hoj, bůh nás zachrání,
hoja hoj, hoja hoj, hmoždíře a palcáty,
hoja hoj, hoja hoj, holky vokatý.

Rány na buben máš-li ve vínku,
nesmíš zaváhat ani vteřinku,
sláva až přilbu tvojí pozlatí,
stal ses mužem tím co se neztratí.

Hoja hoj, hoja hoj, v králi máme zastání,
hoja hoj, hoja hoj, bůh nás zachrání,
hoja hoj, hoja hoj, hmoždíře a palcáty,
hoja hoj, hoja hoj, holky vokatý.

Holubí dům

Zpívám ptákům a zvlášť holubům, stával v údolí mém starý dům,
ptáků houf zalétal ke krovům, měl jsem rád holubích křídel šum.

Vlídná dívka jim házela hrách, mávání perutí víří prach,
ptáci krouží a neznají strach, měl jsem rád starý dům, jeho práh.

Hledám dům holubí, kdopak z vás cestu ví? Míval stáj roubenou, bílý štít.
Kde je dům holubí a ta dívka, kde spí, vždyť to ví, že jsem chtěl pro ni žít.

Sdílný déšť vypráví okapům, bláhový, kdo hledá tenhle dům.
Odrůstáš chlapeckým střevícům, neslyšíš holubích křídel šum.

Nabízej úplatou cokoli, nepojíš cukrových homolí,
můžeš mít třeba zrak sokolí, nespatříš ztracené údolí.

Hledám dům holubí, kdopak z vás cestu ví? Míval stáj roubenou, bílý štít.
Kde je dům holubí a ta dívka, kde spí, vždyť to ví, že jsem chtěl pro ni žít.

Zpívám ptákům a zvlášť holubům, stával v údolí mém starý dům.

Honky tonky blues

Každý ráno na piáno hraje Jack, hraje Jack,
každý ráno na piáno hraje Jack, hraje Jack,
honky tonk, honky tonk, honky tonky blues.
Nikomu v domě nevadí, že to piáno neladí,
když hraje Jack, jak už jsem řek, svý honkdy tonky blues.

Horácův pohřební blues (z filmu Limonádový Joe)

Včera řek mi vo ní doktor: Je to s ní moc nahnutý,
dneska najdu její tělo prostěradlem přikrytý,
zejtra bude na krchově devět děvčat, devět děvčat jako květ,
ale z Krchova jen vosum se jich potom vrátí zpět,
mně před očima rázem zčernal celej svět,
teď už je mi všechno šmafů, teď už můžu zcepenět.

Až jednou sklapnu paraple, to bude legrace,
to bude teda funus, no zkrátka senzace,
teda do rakve chci žaket a zlatý prsteny,
aby vyštafírovaly moje tělo studený,
ten luxus, ten je nutnej, aby pánbu pochopil,
jak velkej sem byl sekáč, jak nóbl sem si žil.

Ten funus jenom tenkrát se dovopravdy vydaří,
jestli rakev ponesou mi čtyři těžký valchaři,
a že sem vždycky tropil jenom samou nezdobu,
tak slečny z tingl-tanglu mě šoupnou do hrobu,
a potom černá kapela to všecko dorazí,
až na krchově spustí prvotřídní vodvazy

Tak už sem teda skončil ten srdceryvnej blús,
kerej je tak hrozně smutnej jako funebráckej vůz.

Hospůdko známá

Když po střechách večer se na město snáší a okna jdou potichu spát,
zas dívám se do ulic, do cizích tváří a hledám, co viděl bych rád.
Už bez zájmu míjím skla výkladních skříní tak podobná desítkám měst
a v duchu zas vracím se tak jako nyní domů tou nejhezčí z cest.

Hospůdko známá na návsi za můstkem, kam chodil táta na trumpetu hrát,
s harmonikou šel bych zas zazpívat si, písničky, které já měl tolik rád.

Pak na prvním bále, když tančil jsem s mámou a viděl tě u dveří stát,
jak spustila hudba tu písničku známou, já všechno chtěl o tobě znát.
Tak přešlo pár pěkných let, z tebe je dáma, a věř mi, že není to zvyk,
i když jsi tak daleko a doufám že sama, té hospůdce posílám dík.

Hospůdko známá na návsi za můstkem, kam chodil táta na trumpetu hrát,
s harmonikou šel bych zas zazpívat si, písničky které já měl tolik rád.

Teď do noci ochotně kamelot hlásí, kam za ten den pokročil svět,
kdo se kde narodil a co kdo přál si, i z fotbalu výsledků pět.
A na rohu ulice neóny vábí, jen pojďte dál, máte-li čas,
kdo žil v cizím městě, ví jak často rád bych se domů teď rozběhnul zas.

Hospůdko známá na návsi za můstkem, kam chodil táta na trumpetu hrát,
s harmonikou šel bych zas zazpívat si, písničky které já měl tolik rád.

Hudsonský šífy

Ten, kdo nezná hukot vody lopatkama vířený, jako já, jako já,
kdo hudsonský slapy nezná sírou pekla střežený,
ať se na hudsonský šífy najmout dá.
Jo ho ho.
Ten, kdo nepřekládal uhlí šíf když na mělčinu vjel, málo zná, málo zná,
Ten, kdo neměl tělo ztuhlý až se v nočním chladu chvěl,
ať se na hudsonský šífy najmout dá.
Jo ho ho.

Ahoj, páru tam hoď, ať do pekla se dříve dohrabem.
Jo ho ho.

Ten, kdo nezná noční zpěvy zarostlejch lodníků, jako já, jako já.
Ten, kdo cejtí se bejt chlapem, umí dělat rotyku,
ať se na hudsonský šífy najmout dá.
Jo ho ho.
Ten, kdo má na bradě mlíko, kdo se rumem neopil, jako já, jako já.
Kdo necejtil hrůzu z vody, kde se málem utopil,
ať se na hudsonský šífy najmout dá.
Jo ho ho.

Ahoj, páru tam hoď, ať do pekla se dříve dohrabem.
Jo ho ho.

Kdo má roztrhaný boty, kdo má pořad jenom hlad, jako já, jako já,
kdo chce celý noci čuchat pekelnýho ohně smrad,
ať se na hudsonský šífy najmout dá.
Jo ho ho.
Kdo chce zhebnout třeba zejtra, komu je to všechno fuk, kdo je sám,
jako já.
Kdo má srdce v správným místě, kdo je prostě prima kluk,
ať se na hudsonský šífy najmout dá.
Jo ho ho.

Ahoj, páru tam hoď, ať do pekla se dříve dohrabem.
Jo ho ho.

Hvězdičko blýskavá

Hrozně ráda máš ten krám tam v přízemí.
Proč já blázen jsem tam byl a chtěl tě mít?
Z velkých fotek a malých roliček tvých
já znal tvůj smích.

A ten úsměv dvouřadý jsem chtěl mít sám,
byl jsem pryč z té záhady, že tě vážně mám.
Žil jsem s tebou od těch dob několikrát,
mám a nemám tě rád.

Hvězdičko blýskavá, mám život svázaný s tvým.
Těžko tě získávám, lehko tě ztrácím, já vím.
Jak mám spát, co s tím?
Jak mám žít a s kým?

Dál se vrhat za tebou, to nic nezmění,
úděl bumerangů dvou je míjení,
tak tě míjím, ať tě někdo lepší má,
jen ať v tom nejedu já.

Ze tvé krásy chladných stěn šel někdy mráz,
mohlas mít sto známých jmen a já se třás,
ale štěstí jsem dostal víc, než kdy dřív,
už nechoď, zas bych kýv.

Hvězdičko blýskavá, mám život svázaný s tvým.
Těžko tě získávám, lehko tě ztrácím, já vím.
Jak mám spát, co s tím?
Jak mám žít a s kým?

Island

Má zem je krásná jako stín červených borovic,
tam, kde je Island, hoří den jako knot voskovic.
Hřímá zemí fjordů severák, má země zpívá jako pták.
Vím, že je příliš vzdálená, vzdálená, vzdálená.

Můj starý kompas na mou zem dávno už zapomněl
jít za modrou střelkou nikdy jsem v pravý čas neuměl,
když září na obloze Velký vůz, zpívám o své zemi smutné blues,
o zemi, kde roste jen lišejník, jenom mech a lišejník.

Tam, kde můj otec míval dům z červených borovic,
vítr už rozvál všechen dým ze starých voskovic.
O tom kde jsou lidé, co jsem znal, o dívce, kterou jsem nikdy nepoznal,
jen staré ságy zpívají zpívají, zpívají.

Já budu chodit po špičkách

Zavři oči a jdi spát, vždyť už bude brzo den,
nech si o mně něco zdát, ať je krásný ten tvůj sen.

Já budu chodit po špičkách, ať tě tím nevzbudím,
až ráno slunce vyjde v tmách polibkem tě probudím.

Jdi si lehnout, ať už spíš, ať z toho snu něco máš,
ráno, až se probudíš, polibek mi taky dáš.

Já budu chodit po špičkách, ať tě tím nevzbudím,
až ráno slunce vyjde v tmách polibkem tě probudím.

Rozhoď vlasy na polštář a sni o mně krásný sen
nebo ráno nepoznáš, že je tady nový den.

Já budu chodit po špičkách, já budu chodit po špičkách,
á...

Jaro

My čekali jaro a zatím přišel mráz.
Tak strašlivou zimu nepoznal nikdo z nás.
Z těžkých černých mraků se stále sypal sníh
a vánice sílí v poryvech ledových.
Z chýší dřevo mizí a mouka ubývá,
do sýpek se raděj už nikdo nedívá.
Zvěř z okolních lesů nám stála u dveří,
a hladoví ptáci přilétli za zvěří,
a stále blíž.

Tak jednoho dne večer, to už jsem skoro spal,
když vystrašený soused na okno zaklepal:
Můj chlapec doma leží, v horečkách vyvádí,
já do města bych zajel, doktor snad poradí.
Půjčil jsem mu koně a když sedlo zapínal,
na poslední chvíli jsem ho ještě varoval:
Nejezdi naší zkratkou, je tam velký sráz,
a v téhleté bouři tam snadno zlámeš vaz,
tak neriskuj.

Na to smutné ráno dnes nerad vzpomínám,
na tu hroznou chvíli, když kůň se vrátil sám.
Trvalo to dlouho, než se vítr utišil,
na sněhové pláni si každý pospíšil.
Jeli jsme tou zkratkou až k místu které znám,
kterým bych té noci, nejel ani sám.
Pak ho někdo spatřil, jak leží pod srázem,
krev nám tuhla v žilách nad tím obrazem,
já klobouk sňal.

Nikdy ten kdo spěchá se domů nevrací.

Jarní tání

Když první tání cestu sněhu zkříží a nad ledem se voda objeví,
voňavá zem se sněhem tiše plíží, tak nějak líp si balím, proč, bůhví.

Přišel čas slunce, zrození a tratí, na kterejch potkáš kluky ze všech stran,
Hubenej Joe, Čára, Ušoun se ti vrátí, oživne kemp, jaro, vítej k nám,
Hubenej Joe, Čára, Ušoun se ti vrátí, oživne kemp, jaro, vítej k nám.

Kdo ví, jak voní země, když se budí, pocit má vždy, jak zrodil by se sám,
jaro je lék na řeči, co nás nudí, na lidi, co chtěj zkazit život nám.

Zmrznout by měla, kéž by se tak stalo, srdce těch pánů, co je jim vše fuk,
pak bych měl naději, že i příští jaro bude má země zdravá jako buk.

Jasná zpráva

Skončili jsme, jasná zpráva, proč o tebe zakopávám dál,
projít bytem já abych se bál.
Dík tobě se vidím zvenčí, připadám si starší, menší sám,
kam se kouknu kousek tebe mám.

Pěnu s vůní jablečnou, vyvanulý sprej, telefon, cos ustřihla mu šňůru,
knížku krásně zbytečnou, co má lživý děj, píše se v ní jak se lítá vzhůru,
lítá vzhůru, ve dvou vzhůru.

Odešlas mi před úsvitem, mám strach bloudit vlastním bytem sám,
kam se kouknu kousek tebe mám.
Skončili jsme jasná zpráva, není komu z okna mávat víc,
jasná zpráva, rub, co nemá líc.

Jen pro ten dnešní den (z filmu Kristián)

Jen pro ten dnešní den stojí za to žít,
jen klid svůj tichý mít a víc po ničem netoužit,
jen pro ten dnešní den snad pro úsměv Váš,
se život změní v sen, ten den, kdy štěstí potká Vás,
nesmíš se ptát, co bylo včera, bude zítra zas,
jen dnešek uchopit a pochopit,
že nejkrásnější den je dnešní den.
Jen pro ten dnešní den stojí za to žít.

Jižní eskadrona

Recitace:
Dávno utichly boje, i vítr odvál dunění kopyt někam tam,
kde se vyprahlá poušť trávy snoubí s obzorem,
dávno pohasl lesk v očích dívky, již osud zanechal tak samotnou,
se srdcem navždy, navždy prázdným.

Déšť ti, holka, slepil vlasy, z tvejch očí zbyl prázdnej kruh,
kde je zbytek z tvojí krásy, to ví dneska jenom Bůh.

Na kopečku v prachu cesty leží i tvůj generál,
v ruce šátek od nevěsty, ale ruka leží dál,
tvář má zšedivělou strachem, zbylo v ní pár dětskejch chvil,
proužek krve stéká prachem, déšť mu slepil vlasy jak jíl.

Z celé jižní squadrony nezbyl ani jeden muž,
v Montgomery bijou zvony, déšť ti smejvá ze rtů rúž.

Recitace:
Nedočkáš se, holka, svý jižní eskadrony, tý velký chlouby nás, mrtvejch všech,
dříve najdeš hroby mezi stromy anebo šest stop hlíny tam, v těch smutnejch zdech.

Recitace:
Vím, že nejsem sama, které osud odepřel jedinou lásku, a
také vím, že tak jako mně, i mnoha jiným se stále vrací ono tragické "proč".

Jó, třešně zrály

Jó, třešně zrály, zrovna třešně zrály, sladký třešně zrály a teplej vítr vál.
A já k horám v dáli, k modrejm horám v dáli, sluncem, který pálí, tou dobou stádo hnal.

Jó, třešně zrály, sladký třešně zrály, sladký třešně zrály a jak to bylo dál.

Tam, jak je ta skála, ta velká bílá skála, tak tam vám holka stála a bourák opodál.
A moc se na mě smála, zdálky už se smála i zblízka se pak smála a já se taky smál.

Jó, třešně zrály, sladký třešně zrály, sladký třešně zrály a jak to bylo dál.

Řekla, že už dlouho mě má ráda, dlouho mě má ráda, dlouho mě má ráda, abych praj si ji vzal.
Ať nechám ty svý stáda, že léta pilně střádá, jen abych jí měl rád a žil s ní jako král.

Jó, třešně zrály, sladký třešně zrály, sladký třešně zrály a jak to bylo dál.

Pokud je mi známo, já řek´ jenom: Dámo, milá hezká dámo, zač bych potom stál?
Ty můj typ nejsi, já mám svojí Gracy, svojí malou Gracy a tý jsem srdce dal.

Jó, třešně zrály, sladký třešně zrály, sladký třešně zrály a jak to bylo dál.

Tam u tý skály dál třešně zrály, sladký třešně zrály a vlahej vítr vál.
A já k horám v dáli, k těm modrejm horám v dáli, sluncem, který pálí, zas hnal svý stádo dál.

Kde domov můj

Kde domov můj, kde domov můj?
Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled;
a to je ta krásná země, země česká, domov můj,
země česká, domov můj!

Kde domov můj, kde domov můj?
V kraji znáš-li bohumilém duše útlé v těle čilém,
mysl jasnou, vznik a zdar, a tu sílu vzdoru zmar!
To je Čechů slavné plémě, mezi Čechy domov můj,
mezi Čechy domov můj!

Když jezdili Daltonové

Těžko by se hledal lepší střelec, elegán,
Greg měl šarm a k tomu rychlost, když tasil svůj Gun,
Bob Dalton, skvělý jezdec, předák jako břit,
svérázný byl mladík, šerifem moh být,
a kromě dalších byl tu Emmet, Dalton nejmladší,
na ranči kaubojský on měl život nejradši.

Daltonové, Daltonové.

Příjemnou, leč úlisnou měl jeden lotr tvář,
jmenoval se Righby, byl podvodník a lhář,
tenhle slizký chlap falešný svědky měl,
Daltonům sebrat pozemky, tak rozsudek zněl,
greg se při tom neovlád, fakticky se splet,
na právníky vytáh ráži pětačtyčicet.

Daltonové ženou se noční krajinou, Daltonové hoří pomstou mámivou.

Padnul výstřel, začal zmatek, začal křik a jek,
k Daltonům se tehdy přidal John Ozarek,
v Oklahomě jezdí muži maskovaných tváří,
pochybnou slávou náhle jejich hvězda září,
nevědí však kdy maj přestat, maj hazardní plán,
v Kansassu je pěkná banka Post National.

Daltonové, Daltonové.

Ráno k městu cválaj jezdci, míří k nádraží,
pušky se lesknou v slunci, kov odráží,
pak vážou koně v áleji, maj spoustu munice,
cíl je banka v Kotejbillu, osmá ulice,
z úkrytu je pozná Rigghby, však ce celý chvěl,
když to hlásil šerifovi, bůh tomu snad chtěl.

Daltonové ženou se noční krajinou, Daltonové hoří pomstou mámivou.

Ještě trochu dynamitu, sejf se rozletí,
udělali hned dvě banky, loupež století,
když svou kořist, zlato, šperky z banky vynáší,
ze sta hlavní spustí palba, okna vyráží,
bratři jsou však superstřelci, umějí se krýt,
když vracejí se ulicemi, chtěj u svých koní být.

Daltonové, Daltonové.

Padl Emmet s pytlem zlata, Ozarek i Greg,
jen Bob pálí z winchestrovky, probíjí se vpřed,
vyhoupl se do sedla, v tom přišla sprcha střel,
to dosvědčí každý, kdo ten smutný konec zřel,
než Bob vydech naposledy, bratry pomstil hned,
a padoucha Riggbyho s sebou vzal na onen svět.

Daltonové ženou se noční krajinou, Daltonové hoří pomstou mámivou.

Když v báru houstne dým (z filmu Limonádový Joe)

Když v baru houstne dým, tu nad likérem svým,
já sním, že přijde on, mého srdce šampion,
jen jemu vše co mám, já ráda, ráda dám,
až přijde on, což já to vím a v baru zas houstne dým.

Hm, hm, hm, hm, hm, hm, hm, hm,
hm, hm, hm, hm, hm, hm, hm, hm

Když v baru houstne dým, tu nad likérem svým,
já stále sním, že přijde on, mého srdce šampion.

Kočka na okně

La-la-la-lá-la-la, la-la-la-lá-la-la, la-la, la, la-la-lá-la.

Na okně seděla kočka, byl horký letní den,
na okně seděla kočka a koukala se ven,
byl horký letní den a kdekdo chodil bos,
na okně seděla kočka, venku zpíval kos.

Byl horký letní den a celý svět se smál
a mně veselý sen se pod jabloní zdál,
a celý svět se smál, vidím to jako dnes,
na okně seděla kočka a venku štěkal pes.

Když mne brali za vojáka

Když mě brali za vojáka, stříhali mě dohola, vypadal jsem jako blbec,
jak i všichni dokola, -la, -la, -la, jak i všichni dokola.

Zavřeli mě do kasáren, začali mě učiti, jak mám správný voják býti
a svou zemi chrániti, -ti, -ti, -ti, a svou zemi chrániti.

Na pokoji po večerce ke zdi jsem se přitulil, vzpomněl jsem si na svou milou,
krásně jsem si zabulil, -lil, -lil, -lil, krásně jsem si zabulil.

Když přijela po půl roce, měl jsem zrovna zápal plic, po chodbě furt někdo chodil,
tak nebylo z toho nic, nic, nic, nic, tak nebylo z toho nic.

Neplačte, vy oči moje, ona za to nemohla, protože mladá holka lásku potřebuje,
tak si k lásce pomohla, -hla, -hla, -hla, tak si k lásce pomohla.

Major nosí velkou hvězdu, před branou ho potkala, řek jí, že má zrovna volnej kvartýr,
tak se sbalit nechala, -la, -la, -la, tak se sbalit nechala.

Co je komu do vojáčka, když ho holka zradila, nashledanou, pane Fráňo Šrámku,
písnička už skončila, -la, -la, -la, jakpak se vám líbila, -la, -la, -la?
No nic moc extra nebyla.

Kristýnka viz Píseň pro Kristýnku.

Lásko má, já stůňu (z filmu Noc na Karlštejně)

Já ač mám spánek bezesný, mě včera sen se zdál,
i když už dávno nejsem s ním, mě navštívil sám král.

Ač den mám jindy poklidný, dnes nevím kudy kam,
trápí mě sen ošidný a trápí mě král sám.

Řekl: lásko má, já stůňu, svoji pýchu já jen hrál,
kvůli Vám se vzdávám trůnu, klenotů i katedrál,
řekl: lásko má, já stůňu, svoji pýchu já jen hrál,
kvůli Vám se vzdávám trůnu, klenotů i katedrál,
řekl: lásko má, já stůňu, svoji pýchu já jen hrál,
kvůli Vám se vzdávám trůnu, klenotů i katedrál.

Listopad viz Píseň co mně učil listopad.

Little Big Horn viz Blízko Little Big Hornu.

Lodníkův lament

Já snad hned, když jsem se narodil, na bludnej kámen šláp,
a do školy moc nechodil, i tak je ze mě chlap,
velký dusno, který nad hlavou mi doma viselo,
drsnýmu chlapu nesvědčí, já ťuk si na čelo.

Máma mě doma držela a táta na mě dřel,
já moh jsem jít hned študovat, kdybych jen trochu chtěl,
voženit se, vzít si ňákou trajdu copatou
a za její lásku platit celou vejplatou, hó hou.

Potom do knajpy jsem zašel a tam uslyšel ten žvást,
že na lodích je veselo a fasujou tam chlast,
a tak honem jsem se nalodil na starej vratkej křáp,
kde kapitán byl kořala a řval na nás jak dráb.

Vlny s kocábkou si házely a každej dostal strach
a my lodníci se vsázeli, kdo přežije ten krach,
všechny krysy z lodi zmizely a v dálce maják zhas
a první byl hned kapitán, kdo měl korkovej pás.

Kolem zubama už cvakali žraloci hladoví,
moc nikomu se nechtělo do vody ledový,
k ránu bouře trochu ustala, já mořskou nemoc měl,
všem, co můžou chodit po zemi, jsem tolik záviděl.

Jako zázrakem jsme dojeli, byl každý živ a zdráv
a všichni byli veselí, jen já jsem rukou máv,
na loď nikdy víc už nevlezu, to nesmí nikdo chtít,
teď lituju a vzpomínám, jak jen jsem se moh.

Malé kotě

Malé kotě mňau, mňau, spalo v botě mňau, mňau,
nehas co tě mňau, mňau, nepá, nepálí.

To co kotě poví ti jedním pohledem, to my ani slovy povědět nesvedem.

Věz, že kotě mňau, mňau, co spí v botě mňau, mňau,
to tě potě mňau, mňau, potě, potěší.

Hoši a děvčata, pěstujte koťata,
země je kulatá a místa je tu dost.

My jsme kotě mňau, mňau, spáti v botě mňau, mňau,
po robotě mňau, mňau, necha, nechali.

To co kotě poví ti jedním pohledem, to my ani slovy povědět nesvedem.
Věz, že kotě mňau, mňau, co spí v botě mňau, mňau,
to tě potě mňau, mňau, potě, potěší.

Kotě je solidní, nervy vám uklidní,
nebuďte nevlídní a hned vás přejde zlost.

Marnivá sestřenice

Měla vlasy samou loknu, jé, je-je, ráno přistoupila k oknu, jé je-je.
vlasy samou loknu měla a na nic víc nemyslela a na nic víc nemyslela, jé, jé, jé.

Nutno ještě podotknouti, jé, je-je, že si vlasy kulmou kroutí, jé, je-je.
Nesuší si vlasy fénem nýbrž jen tak nad plamenem, nýbrž jen tak nad plamenem jé, jé, jé.

Jednou vlasy sežehla si jé, je-je, tím pádem je konec krásy jé, je-je.
Když přistoupí ráno k oknu nemá vlasy samou loknu, nemá vlasy samou loknu jé, jé, jé.

O vlasy už nestará se jé, je-je, a diví se světa kráse jé, je-je.
Vidí plno jinejch věcí a to za to stojí přeci, a to za to stojí přeci jé, jé, jé.

Mám malý stan

Mám malý stan, mně na nohy táhne snad ze všech stran.
Jen řekněte mi, jak dostanu své dlouhé nohy do stanu,
až chladem třást se přestanu, já ze stanu nevstanu.

Stan malý mám a nohy tak dlouhé, ach, kam je dám?
Tak se zmítám z rohu do rohu a hledám vhodnou polohu,
snad uznáte, že nemohu mít nohu v batohu.

Ó, prochladlý jsem na kvadrát, takhle už se nedá spát,
když se vkrádá na má záda mráz, zima a chlad.

Mám malý stan, mně na nohy táhne snad ze všech stran,
a tak snívám často o chatě, kde spal bych jako ve vatě,
kde neničí tě jehličí a kam vítr nefičí.

Milenci v texaskách

Chodili spolu z čisté lásky a sedmnáct jim bylo let
a do té lásky bez nadsázky se vešel celý širý svět.
Ten svět v nich ale viděl pásky, a jak by mohl nevidět.
Vždyť horovali pro texasky a sedmnáct jim bylo let.

A v jedné zvláště slabé chvíli, za noci plné úkladů,
ti dva se spolu oženili bez požehnání úřadů.
Ať vám to je či není milé, měla ho ráda, měl ji rád.
Odpusťte dívce provinilé, jestli vám o to bude stát.

Ať vám to je či není milé, měla ho ráda, měl ji rád.
A bylo by moc pošetilé, pro život hledat jízdní řád.

Tak jeden mladík s jednou slečnou, se spolu octli na trati.
Kéž dojedou až na konečnou, kéž na trati se neztratí,
kéž na trati se neztratí.

Modlitba

Ať mír dál zůstává s touto krajinou.
Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou.
Teď, když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide navrátí.

S oblohy mrak zvolna odplouvá a každý sklízí setbu svou.
Modlitba má, ta ať promlouvá k srdcím,
která zloby čas nespálil jak květy mráz, jak květy mráz.

Montgomery

Déšť ti holka smáčel vlasy, z tvých očí zbyl prázdnej kruh,
Kde je zbytek tvojí krásy, to ví dneska jenom Bůh.

Z celé jižní eskadrony nezbyl ani jeden muž,
v Mongomery bijou zvony, déšť ti smejvá ze rtů růž.

Na kopečku v prachu cesty leží i tvůj generál,
v ruce šátek od nevěsty, ale ruka leží dál.

Z celé jižní eskadrony nezbyl ani jeden muž,
v Mongomery bijou zvony, déšť ti smejvá ze rtů růž.

Tvář má zšedivělou strachem, zbylo v ní pár hořkejch chvil,
proužek krve stéká prachem, déšť slepí vlasy jak jíl.

Z celé jižní eskadrony nezbyl ani jeden muž,
v Mongomery bijou zvony, déšť ti smejvá ze rtů růž.

Déšť ti šeptal tvoje jméno, že jsem tě měl holka rád,
v Mongomery bijou zvony, nesmíme si lásku dát.

Z celé jižní eskadrony nezbyl ani jeden muž,
v Mongomery bijou zvony, déšť ti smejvá ze rtů růž.

Až se západ zbarví krví, obzor zčervená jak měď,
pak uvidíš eskadronu po nebeské pláni jet.

Motýl

Ona: Někdy si myslívám, že láska je mi vzdálená,
nejím a nezpívám a třesou se mi kolena,
ten pocit však se jako dým rozplyne,
když tě zřím a do duše mi padne klid.

On: Zdá se mi, že jsem motýl, který si vzal do hlavy,
že lítat z kytky na kytku ho vlastně nebaví,
a proto rozhodl se hned pro nejkrásnější květ
a jenom pro něj hodlá žít.Snad řek´ jsem víc,
než chtěl jsem říc´,

Ona: to už se stává,

On: bude to tím, že dobře vím, že jsi ta pravá.
Že se mi hlava točí

Ona: za to může šeřík snad

On: a tužkou na obočí chtěl bych zkusit verše psát,

Ona: to všechno bude jenom tím,
že dávno dobře vím,
že láska nedá lidem spát.

Oba: že láska nedá, nedá lidem spát.

Můj bóže, můj bóže (z filmu Limonádový Joe)

Můj bóže, můj bóže, ta se loká, tahleta božská kola-loka
své Smith and Wessony u boku a ke rtům jen kola-loku.

Není mi třeba soli a chleba, není mi třeba krásných žen,
mým denním chlebem, mým sedmým nebem, zůstane kolaloka jen

Čím je koltu dým, čím je rybě voda,
čím je, co já vím, čím je whisce soda,
čím je básni rým, čím je rytmu sloka,
tím je, právě tím, právě tím je pro mne kola-loka,
jen tím, jen právě tím je pro mne kolaloka, kolaloka.

Mým domovem ztichlá je putyka

Recitace:
Příteli melancholiku, druhu mé duše tulácké,
pod kterým nebem zhasnou as, životy naše žebrácké,
ve zlatém víně ztopíme, tyranský rozmar paměti,
zpívat budem, zapomenem, na lásku, smrt i prokletí.

Mým domovem ztichlá je putyka, mým štěstím je sklenice plná,
mou láskou kdys bývala gotika, dnes smetla ji baroka vlna.

Když za nocí potácím se ulicí a nahlížím do oken spáčů,
jen vlastní stín mě provází a sám nad sebou pláču.

Když v rezavém zámku klíč zachřestí, dům zeje jak morová jáma,
mé štěstí se změnilo v neštěstí, já zůstal jsem sám a Ty jsi sama.

Když za nocí potácím se ulicí a nahlížím do oken spáčů,
jen vlastní stín mě provází a sám nad sebou pláču.

Na kameni kámen

Jako suchej, starej strom, jako vše ničící hrom, jak v poli tráva,
připadá mi ten náš svět, plnej řečí a čím víc, tím líp se mám.

Budem o něco se rvát, až tu nezůstane stát na kameni kámen.
A jestli není žádnej Bůh, tak nás vezme země, vzduch, no a potom amen.

A to všechno proto jen, že pár pánů chce mít den bohatší králů,
přes všechna slova, co z nic jdou, hrabou pro kuličku svou, jen pro tu svou.

Budem o něco se rvát, až tu nezůstane stát na kameni kámen.
A jestli není žádnej Bůh, tak nás vezme země, vzduch, no a potom amen.

Možná jen se mi to zdá, a po těžký noci přijde, přijde hezký ráno,
jaký bude, nevím sám, tak jsem si zvyk na všechno kolem nás.

Budem o něco se rvát, až tu nezůstane stát na kameni kámen.
A jestli není žádnej Bůh, tak nás vezme země, vzduch, no a potom amen.

Náhrobní kámen

Když půjdeš po cestě, kde růže vadnou, kde rostou stromy bez listí,
tak dojdeš na místo, kde tvý slzy spadnou na hrob co nikdo nečistí.

Jen starej, rozbitej, náhrobní kámen řekne ti, kdo nemoh už dál,
tak sepni ruce svý a zašeptej ámen, ať už jsi tulák nebo král.

Dřív děvče chodilo s kyticí růží rozdávat lidem štěstí a svůj smích,
očí jí vymaloval sám bůh černou tuší, pod jejím krokem tál sníh.

Všem lidem dávala náručí plnou sázela kytky podél cest,
jednou však zmizela a jako když utne přestaly růže náhle kvést.

Pak jsem ji uviděl, ubohou vílu, na zvadlých květech věčně snít,
všem lidem rozdala svou lásku a sílu, že sama dál nemohla žít.

Tak jsem jí postavil náhrobní kámen a čerstvé růže jsem tam dal,
pak jsem se pomodlil a zašeptal: Amen, a svoji píseň jsem tam hrál.

Náměšť

Krásný je vzduch, krásnější je moře.
Krásný je vzduch, krásnější je moře.
Co je nejkrásnější, co je nekrásnější? Usměvavé tváře.
Co je nejkrásnější, co je nekrásnější? Usměvavé tváře.

Pevný je stůl, pevnější je hora.
Pevný je stůl, pevnější je hora.
Co je nejpevnější, co je nejpevnější? Ta člověčí víra.
Co je nejpevnější, co je nejpevnější? Ta člověčí víra.

Pustá je poušť i nebeské dálky.
Pustá je poušť i nebeské dálky.
Co je nejpustější, co je nejpustější? Žít život bez lásky.
Co je nejpustější, co je nejpustější? Žít život bez lásky.

Mocná je zbraň, mocnější je právo.
Mocná je zbraň, mocnější je právo.
Co je nejmocnější, co je nejmocnější? Pravdomluvné slovo.
Co je nejmocnější, co je nejmocnější? Pravdomluvné slovo.

Velká je zem, šplouchá na ní voda.
Velká je zem, šplouchá na ní voda.
Co je však největší, co je však největší? Ta lidská svoboda.
Co je však největší, co je však největší? Ta lidská svoboda.

Námořnická

Maličký námořník v krabičce od mýdla vydal se napříč vanou,
bez mapy, buzoly, vesel a kormidla pluje za krásnou Janou.

Za modrým obzorem dva mysy naděje lákají odvážné kluky,
snad právě na něho štěstí se usměje, cíl má už na dosah ruky.

Maličký námořník v krabičce od mýdla zpocený tričko si svlíká,
moře je neklidný, Jana je nastydlá, kašle a loďkou to smýká.

Maličký námořník s vlnami zápasí, polyká mýdlovou pěnu,
loďka se potápí, v takovémto počasí je těžké dobývat ženu.

Za modrým obzorem dva mysy naděje čekají na další kluky,
maličký námořník i študák z koleje mají cíl na dosah ruky.

Námořnickej bál

Vlajky krásně vlály a v přístavu byl bál, my na palubě stáli a já na bendžo hrál,
a holky byly krásný a uměli se smát a všichni byli šťastný a každej tam byl rád.

I pro pána krále, tak pojď a zpívej dál, je neděle a v sále je námořnickej bál,
i pro pána krále, tak pojď a zpívej dál, je vesele, je neděle a námořnickej bál.

Dvě se mi tam líbily a třetí ještě víc, a co mi všechnoi slíbily vám nechci ani říct,
a dávaly nám řízky a měly pružnej krok a všechny rády whiskey a taky rum a grog.

I pro pána krále, tak pojď a zpívej dál, je neděle a v sále je námořnickej bál,
i pro pána krále, tak pojď a zpívej dál, je vesele, je neděle a námořnickej bál.

Náš bocman jménem Líko a jinak príma kluk, pak pil i kozí mlíko a bylo mu to fuk,
a byl tam taky funebrák, no, takovejdle chlap, ten stratil brejle, neví jak, a pak si na ně šláp.

I pro pána krále, tak pojď a zpívej dál, je neděle a v sále je námořnickej bál,
i pro pána krále, tak pojď a zpívej dál, je vesele, je neděle a námořnickej bál.

A s holkou sladkou jako fík byl každej nóbl pán ač byl prostej námořník anebo kapitán,
a v kupkách seno stálo, tak suchý akorát co vám se potom zdálo už nemusíte znát.

I pro pána krále, tak pojď a zpívej dál, jen vesele, je neděle a námořnickej bál,
i pro pána krále, tak pojď a zpívej dál, je neděle a v sále je námořnickej bál.

Nebeští jezdci (Starý honec krav)

Po zasmušilé pustině jel starý honec krav,
den temný byl a ševelil dech větru v stéblech trav,
tu honec k nebi pohleděl a v hrůze zůstal stát,
když z rozervaných oblaků viděl stádo krav se hnát.

Jipijaej, jipijajou, to přízraky táhnou tmou.

Ten skot měl rohy z ocele a oči krvavé
a na bocích mu plápolaly cejchy řeřavé,
oblohou se neslo jeho kopyt dunění
a za ním jeli honci až k smrti znavení.

Jipijaej, jipijajou, to přízraky táhnou tmou.

Ti muži byli zsinalí a kalný měli zrak
a marně stádo stíhali, jak mračno stíhá mrak,
proudy potu máčely jim tvář i košili
a oblohou se nesl jejich jekot kvílivý.

Jipijaej, jipijajou, to přízraky táhnou tmou.

Tu jeden honec zastavil a pravil:"Pozor dej,
svou duši hříchu uvaruj a ďáblu odpírej,
bys nemusel pak po smrti se věky věků štvát
a nekonečnou oblohou to stádo s námi hnát."

Niagara

Na břehu Niagary stojí tulák starý, na svou první lásku vzpomíná,
jak tam stáli spolu, dívali se dolů, až jim půlnoc spadla do klína.

Teskně hučí Niagara, teskně hučí do noci,
komu vášeň v srdci hárá, tomu není pomoci,
komu vášeň v srdci hárá, tomu není pomoci.

Střemhlav do propasti padá proud, na něm vidím tebe děvče plout,
škoda, že ten přelud krásný nelze obejmout, škoda, že ten přelud krásný nelze obejmout.

Osud tvrdou pěstí ničí lidské štěstí i ten nejkrásnější jara květ,
ten kvítek jara vzala Niagara, ta jej nenavrátí nikdy zpět.

Teskně hučí Niagara, teskně hučí do noci,
komu vášeň v srdci hárá, tomu není pomoci,
komu vášeň v srdci hárá, tomu není pomoci.

Odjíždím

Zas žloutne zem a stromy svlíkaj listí, rána jsou kalný a slunce nezná stín,
blíží se den, kdy nejste si moc jistý, až vlak zahouká, že nevodjedete s ním.

Odjíždím a za sebou mám babí léto, odjíždím a barvy sbírám do vočí,
odjíždím a vůbec nevím, k čemu je to, odjíždím, a nikdo se nevotočí,
odjíždím a nemám ani zdání, co je tam, kam supí ten můj vlak,
odjíždím a mám jediný přání, vrátit se zas zpátky jak na jaře pták.

Vlak nečeká na slunce zimomřivý, šátek je bílej a holka nezná pláč,
pár drsnejch slov, a všechno je hned jiný, kouř z cigaret, a je z tebe zas rváč.
Odjíždím a za sebou mám babí léto, odjíždím a barvy sbírám do vočí,
odjíždím a vůbec nevím, k čemu je to, odjíždím, a nikdo se nevotočí,
odjíždím a nemám ani zdání, co je tam, kam supí ten můj vlak,
odjíždím a mám jediný přání, vrátit se zas zpátky jak na jaře pták.

Rok chodí sám jak barvy v kalendáři, má noci chladný a sem-tam bílej den,
jak starej strom nosí počasí v tváři, léto je pryč a jaro za rohem.

Okno mé lásky

Kdo tě líbá, když ne já, kdo tě hlídá, když ne já,
okno v přízemí je zavřené i dnes lásko má.

A v jeho lesku vidím přicházet sebe ve věku patnáct let
a znovu říkám spoustu něžných vět: Ty, já, jsme my, ty a náš je svět.

Kdo ti zpívá, když ne já, kdo tě mívá, když ne já,
okno v přízemí je zavřené i dnes lásko má.

A v jeho lesku vidím přicházet sebe ve věku patnáct let
a znovu říkám spoustu něžných vět: Ty, já, jsme my, ty a náš je svět.

Kdo tě budí, když ne já, kdo tě nudí, když ne já,
okno v přízemí je zavřené i dnes lásko má.

A v jeho lesku vidím přicházet sebe ve věku patnáct let
a znovu říkám spoustu něžných vět: Ty, já, jsme my, ty a náš je svět.

Kdo tě hladí, když ne já, kdo tě má rád, když ne já,
kdo tě zradí, když ne já. Ty, já, jsme my, ty a náš je svět.

Okoř

Na Okoř je cesta, jako žádná za sta, vroubená je stromama,
když jdu po ní v létě, samoten na světě, sotva klepu nohama.
Na konci té cesty trnité stojí krčma jako hrad,
tam zapadli trampi, hladoví a sešlí, začli sobě notovat.

Na hradě Okoři světla už nehoří, bílá paní šla už dávno spát,
ta měla ve zvyku, podle svého budíku, o půlnoci chodit strašívat.
Od těch dob, co jsou tam trampové, nesmí z hradu pryč,
a tak dole v podhradí se šerifem dovádí, on jí sebral od komnaty klíč.

Jednoho dne zrána roznesla se zpráva, že byl Okoř vykraden,
nikdo neví dodnes, kdo to tenkrát odnes, nikdo nebyl dopaden.
Šerif hrál celou noc mariáš s Bílou paní v kostnici,
místo, aby hlídal, zuřivě ji líbal dostal s toho zimnici.

Oranžový expres

Už z rodnýho ranče vidím jen komín a stáj, hej, už z rodnýho ranče vidím jen komín a stáj,
rychlík v barvě pomeranče už mě veze, tak good-bye.

Tak jako světla herny mě stejně vždycky rozruší svit brzdařský lucerny, komáři jisker v ovzduší,
a pak, když oranžovej expres mi houká do uší.

Recitace:
"Helou, kam jedeš, tuláku?" "Nevim." "Na New York?" "Nevim."
"Nebo na Nashville?" "Nevim, mně stačí, když slyším, jak ty pražce drncaj dúdá-dúdá-dúdá-dúdá…".

Sedím si na uhláku a vyhlížím přes okraje, ve svým tuláckým vaku šmátrám po lahvi Tokaje,
píseň oranžovýho vlaku si zpívám do kraje.

Už z rodnýho ranče nevidím komín a stáj, hej, už z rodnýho ranče nevidím komín a stáj,
rychlík v barvě pomeranče sviští na New York, good-bye.

Orinoko

Orinoko, kde leží jen stará zem,
modly bohů v pralesích už volají, stromy staleté ty písně šeptají,
řekou vzhůru v produ dech se zatají, každá milé, každý den je nadějí.

Až ráno Orinoko rozezpívá, a zář sluneční smývá noci chlad,
tam v stínech anakonda oběť svírá, než slunce dá jí signál, čas je spát.

Můj člun pokřik ptáků doprovází, až tam, kde v dáli naleznu svůj cíl.

Až ráno Orinoko rozezpívá, a zář sluneční smývá noci chlad,
tam v stínech anakonda oběť svírá, než slunce dá jí signál, čas je spát.

Můj člun pokřik ptáků doprovází, až tam, kde v dáli naleznu svůj cíl.

Orinoko, k tvým pramenům míří člun,
který mocí předků vede slunce bůh, dnů i noci vládne jeho silný duch,
šípem vystřeleným pozdraví tě druh, země podá čisté vody svěží vzduch.

Až ráno Orinoko rozezpívá, a zář sluneční smývá noci chlad,
tam v stínech anakonda oběť svírá, než slunce dá jí signál, čas je spát.

Osamělý město viz Tereza (Wabi Ryvola).

Panenka

Co skrýváš za víčky a plameny svíčky, snad houf bílých holubic nebo jen žal,
tak odplul ten prvý den smáčený krví, ani pouťovou panenku nezanechal.

Otevři oči, ty uspěchaná dámo uplakaná,
otevři oči, ta hloupá noc končí a mír je mezi náma.

Už si oblékni šaty i řetízek zlatý a umyj se, půjdeme na karneval,
a na bílou kůži ti napíšu tuší, že dámou jsi byla a zůstáváš dál.

Otevři oči, ty uspěchaná dámo uplakaná,
otevři oči, ta hloupá noc končí a mír je mezi náma.

Pastor Hill

Na toulkách v Mexiku, měl toho na triku, pastor Hill poměrně dost,
v mexických věznicích, po různých třenicích, bejvával moc častej host,
nikdy však pastor Hill, dlouho tam nepobyl, prchal z těch vězeňských děr,
v bance pak v El Pasu, řekl si o kasu, než nabral na sever směr.

Nebylo chudšího chlapa, každej ho litoval jakmile potkat ho měl,
v děravejch botách jak šlapal, ulicí v Little Fort v kabátě s tisícem děr,
kostel měl na spadnutí, v cimře jen slamník a pár židlí rozviklaných,
na mši však nebylo k hnutí, když kázal o tom, že krádež a loupež je hřích.

Hned na to v Mexiku, u města Tepichu, zastavil pastor Hill vlak,
před poštovním vagónem, řek jižním žargónem:, "Navalte peněžní vak!",
na brodu přes Seal Creek, přepad Hill dostavník, co vezl vojákům žold,
z horkýho Mexika, s lupem teď utíká, na sever na Little Fort.

Po celém Little Fort ví se, že pastor měl bídu a napolo zbořenej dům,
hrst bobů šetřil si v míse, a na whisky neměl tak pil jenom lacinej rum,
kostel měl na spadnutí, v cimře jen slamník a pár židlí rozviklaných,
na mši však nebylo k hnutí, když kázal o tom že krádež a loupež je hřích.

Napřesrok v Mexiku, na pátym patníku, pět mílí od Vera Cruz,
na Zlatým záboru, kolama nahoru, leží tam zvrhnutej vůz,
vez v pytli kulatý, chlapům na vejplaty, dojel jen k úpatí hor,
z horkýho Mexika, s vejplatou utíká, pastor Hill, na Little Fort.

Na každý vánoční svátky, ztratil se pastor Hill, na pár dní pryč z Little Fort,
a než se navrátil zpátky, projel tu Santa Klaus na koni každičkej kout,
roznášel desítky nůší, a kdo byl ten dobroděj dodneška málokdo ví,
málokdo v Little Fort tuší, kdo dával všem dětem dárky tak pohádkový.

Pár havraních copánků

Pár havraních copánků a tvůj tichý smích, ve dvou jedem do spánku, jedem na saních.
Cesta tam je voňavá, starý, hodný pán s úsměvem ti podává bílý tulipán.

Ukrývá se v poupátku malý, něžný sen, sen ti vepsal do plátků sám pan Andersen.
Krajinou, kde nemrazí zvoní tulipán, pohádkou tě provází starý hodný pán.

Píseň co mně učil listopad

Málo jím a málo spím a málokdy tě vídám, málokdy si nechám něco zdát,
doma nemám stání už od jarního tání, cítím, že se blíží listopad.

Listopadový písně od léta už slýchám, vítr ledový přinesl je k nám,
tak mě nečekej, dneska nikam nepospíchám, listopadový písni naslouchám.

Chvíli stát a poslouchat, jak vítr větve čistí, k zemi padá zlatý vodopád,
pod nohama cinká to poztrácené listí, vím, že právě zpívá listopad.

Listopadový písně od léta už slýchám, vítr ledový přinesl je k nám,
tak mě nečekej, dneska nikam nepospíchám, listopadový písni naslouchám.

Dál a dál tou záplavou, co pod nohou se blýská, co mě nutí do zpěvu se dát,
tak si chvíli zpívám a potom radši pískám píseň, co mě učil listopad.

Píseň pro Kristýnku (Kristýnka)

Stejně voní žluté květy šafránu, jako tvoje jméno, Kristýnko,
stejnou chuť má vítr, co je po ránu, jako tvoje vlasy, Kristýnko,
stejnou barvu, jako mívá oliva, mají tvoje oči, Kristýnko,
stejně jako nouze mě to bolívá, když ty nejsi se mnou, Kristýnko.

Stejnou písní, jakou tlukou slavíci, tluče tvoje srdce, Kristýnko,
tobě samo nebe slétlo do lící, jak jsi krásná, moje Kristýnko.
Jak je hladké portugalské hedvábí, hladší je tvá paže, Kristýnko,
žádná jiná na světě mně nevábí, jí chci jenom tebe, Kristýnko.

Tolik jasu žádná hvězda nemívá, kolik je ho v tobě, Kristýnko,
tobě snad i v noci světla přebývá, věnuj mi ho trochu, Kristýnko.
Hezčí nežli karafiát v zahradě, hezčí je tvůj úsměv, Kristýnko,
mám tě rád a ostatní je nasnadě, chci být navždy s tebou, Kristýnko.

Chci být navždy s tebou, Kristýnko.

Písnička česká

Ty naše písničky, jsou jak ty perličky, na šňůrce navlečené.
Kolik je krásy v nich a je to velký hřích, že jsou tak opuštěné.

Ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká,
tak jako na louce kytička, vyrostla ta naše písnička.
Až se ta písnička ztratí, pak už nic nebudem mít,
jestli nám zahyne, všechno s ní pomine,
potom už nebudem žít.

Zpívejte lidičky, ty naše písničky, písničky z Moravy, z Čech,
ta naše písnička, je sice prostičká, ale je nejhezčí z všech.

Písnička pro Zuzanu (Zuzano)

Zuzano, chci ti jenom jednu větu, jenom jednu prostou větu vyjevit,
Zuzano, na zahradě z bílých květů, tvoje jméno vysázeno chtěl bych mít,
aby mi tvé jméno Zuzana, pod oknem vonělo od rána, duva duva duva duva.

Až se večer bude stmívat, Zuzano, Zuzano, Zuzano, Zuzano,
na zahradě budu zpívat, Zuzano, Zuzano, Zuzano, Zuzano,
budu svojí písní tklivou, lákat včelu medu chtivou,
aby slétla na tvé jméno, Zuzano, Zuzano, Zuzano, Zuzano.

Ten med, který z tvého jména vysaje, vysaje, vysaje, vysaje,
na medařské soutěži to vyhraje, vyhraje, vyhraje, vyhraje,
dej mi předem pusu vzhledem, k tomu, že se stane medem,
tvé jméno Zuzana, Zuzano, Zuzano, Zuzano,
Zuzano, Zuzano, Zuzano,
Zuzano, Zuzano, Zuzano,
Zuzano, Zuzano, Zuzano, Zuzano.

Po starých zámeckých schodech

Po starých zámeckých schodech, po schodech z kamene,
každý večer panna chodí, za ruku se s hochem vodí, srdce má zmámené,
každý večer panna chodí, za ruku se s hochem vodí, srdce má zmámené.

Srdce má zmámené láskou, srdce své z mramoru,
měsíček když večer vchází, pan Alois ji doprovází po schodech nahoru,
měsíček když večer vchází, pan Alois ji doprovází po schodech nahoru.

Po schodech vzhůru ji vodí, do Zlaté uličky,
a tam v domku malovaném, blátem, hlínou slepovaném, dává jí hubičky,
a tam v domku malovaném, blátem, hlínou slepovaném, dává jí hubičky.

Povídej

Povídej jestli tě má hodně rád, víc než já,
jestli když večer jdeš spát ti polibek dá, tak jako já,
to už je dávno, tak povídej, hej povídej.

Povídej nechal tě být, vždyť měl tě tak rád,
nebo´s ho nechala jít, když šel k jiný spát, tak, jako mě,
to už je dávno, tak povídej, hej povídej.

Povídej, jestli se ti po mě stýská, když jdeš večer spát,
jestli, když večer se blýská, nepřestala ses bát.

Povídej, ne já se nevrátím, jdi domů spát.
Svou lásku ti vyplatím, víc nemůžu dát, jak jsem dal dřív,
to už je dávno, tak povídej, hej povídej.
Povídej, povídej, povídej.

Pramínek vlasů

Když měsíc rozlije světlo své po kraji a hvězdy řeknou, že čas je jít spát,
pramínek vlasů jí ustřihnu potají. Komu? No přece té, kterou mám rád.

Pramínek vlasů jí ustřihnu potají, já blázen pod polštář chci si ho dát,
ačkoliv sny se mi zásadně nezdají, věřím, že dnes v noci budou se zdát.

O sny mě připraví teprve svítání, zpěv ptáků v oblacích a modré nebe,
od vlasů, jichž jsem se dotýkal ve spaní, nový den nůžkama odstřihne tebe.

Na bílém polštáři do kroužku stočený zbude tu po tobě pramínek vlasů,
já nebudu vstávat, dál chci ležet zasněný, je totiž neděle a mám dost času.

Quadalcanal

Vlny moře bouří, větry dují, loď unáší v dál,
američtí námořníci plují na Quadalcanal,
harmonika tesknou píseň zpívá do přísvitu hvězd,
a jak píseň zní, mnohý z nich to ví, že se možná nevrátí.

Krásná Meredith, ty víš, kdo jel se bít,
kdo plul na křižníku na Quadalcanal,
krásná Meredith, až zas budeš snít,
nezapomeň nikdy na Quadalcanal,
jak tam pod palmami pad' ten, co měl tě tolik rád,
krásná Meredith, přijď se pomodlit,
za ty, jež nevrátil nám Quadalcanal.

V Tichomoří na ostrůvku malém, o kterém ty sníš,
v háji stinných mlčenlivých palem je prostý jen kříž,
pod ním mnohý z námořníků leží, sní svůj věčný sen,
když se hvězdy stkví v ticho půlnoční, ve větvích palem píseň zní.

Quantanamo

Palmy se kývají, z krčmy zní opilé hlasy,
vítr si pohrává s vlajkou pruhů a hvězd,
blyští se bodáky, hlavně a tankové pásy,
víří bílý písek vyprahlých slaných cest.

Quantanamo, hejá, Quantanamo, Quantanamo, hejá, Quantanamo,
Quantanamo, hejá, Quantanamo, Quantanamo, hejá, Quantanamo!

Dál k moři táhnou se šedivé pruhy drátů,
vítr se pohrává s vlajkou pruhů a hvězd,
bodáky, tanky a vojáci Spojených států
víří bílý písek vyprahlých slaných cest.

Quantanamo, hejá, Quantanamo, Quantanamo, hejá, Quantanamo,
Quantanamo, hejá, Quantanamo, Quantanamo, hejá, Quantanamo!

Rum na rtech chladí a whisky zas ohnivě pálí,
na polích zraje třtina a schne sláma,
moře se valí a příboj se tříští o skály,
harmonika zpívá písničku Quantanama.

Quantanamo, hejá, Quantanamo, Quantanamo, hejá, Quantanamo,
Quantanamo, hejá, Quantanamo, Quantanamo, hejá, Quantanamo!

Rikatado

Chlapci z Rikatada ženou svoje stáda k mexické hranici,
zem se silně třese, stromy padaj v lese, před pistolí mířící,
v srdci nosí lásku, každý má svou krásku, pistol nízko u boku,
neznaj strach z Estakáda, zpívají si do kroku:

Rikatado, jak tornádo, letí širou stepí,
koně řičí, chlapci křičí, štěstí se na ně lepí,
Rikatado velmi rádo mává sobrerem nad hlavou,
Rikatado jak tornádo stále hýří náladou.

Z Rikatada chlapci prérije jsou dravci, když to v baru neklape,
sem tam pistol hlesne, falešný hráč klesne, pera lítaj z kanape,
při grogu, whisky, ginu mají z toho psinu, šťouchají se do břicha,
a pak celé Rikatado zpívá píseň do ticha.

Rodné údolí

Cesta má přede mnou v dáli mizí, každý krok v srdci mém zabolí,
zítra snad bude mi všechno cizí, nespatřím svý rodný údolí.

Zavolám na shledanou, na shledanou, na shledanou rodné údolí,
zavolám na shledanou, na shledanou, na shledanou rodné údolí.

Oči mé nevidí jak se stmívá, nevidí co jsem měl tolik rád,
jediné co mi teď ještě zbývá, rodnému údolí sbohem dát.

Zavolám na shledanou, na shledanou, na shledanou rodné údolí,
zavolám na shledanou, na shledanou, na shledanou rodné údolí.

Proč se den za každou nocí vrací, proč se čas na chvíli nezastaví,
nemusel bych ti své sbohem dáti, kdyby dnešní den na věky byl.

Zavolám na shledanou, na shledanou, na shledanou rodné údolí,
zavolám na shledanou, na shledanou, na shledanou rodné údolí.

Rosa na kolejích

Tak, jako jazyk stále naráží na vylomený zub,
tak se vracím k svýmu nádraží, abych šel zas dál,
přede mnou stíny se dlouží a nad krajinou krouží
podivnej pták, pták nebo mrak.

Tak do toho šlápni, ať vidíš kousek světa,
vzít do dlaně dálku zase jednou zkus,
telegrafní dráty hrajou ti už léta
to nekonečně dlouhý monotónní blues,
je ráno, je ráno, nohama stíráš rosu na kolejích.

Pajda dobře hlídá pocestný, co se nocí toulaj,
co si radši počkaj, až se stmí, a pak šlapou dál,
po kolejích táhnou bosí a na špagátě nosí
celej svůj dům, deku a rum.

Rovnou

Tak už jsem ti teda fouk, prsten si dej za klobouk,
nechci tě znát a neměl jsem tě rád, to ti říkám rovnou.

Rovnou, jo, tady rovnou, rovnou, jo, tady rovnou,
prostě těpic a nehledej mě víc, to ti říkám rovnou.

Z Kentucky do Tennesee přes hory a přes lesy,
z potoků vodou já smejval stopu svou, to ti říkám rovnou.

Ruty-šuty (Arizóna)

Když jsem já jel starým Coloradem, uslyšel jsem výkřik vzdálený,
jel jsem podle hlasu a, k mému úžasu, ležel tam muž k zemi skolený.

Ruty-šuty, Arizona, Texas, ruty-šuty, Arizona má,
jel jsem podle hlasu a, k mému úžasu, ležel tam muž k zemi skolený.

Sklonil jsem se k jeho obličeji, poznal jsem v něm svého dvojníka,
jeho tělo bylo probodáno nožem, teplá krev mu z rány vytéká.

Ruty-šuty, Arizona, Texas, ruty-šuty, Arizona má,
jel jsem podle hlasu a, k mému úžasu, ležel tam muž k zemi skolený.

Pravil ke mně hlasem zmírajícím: "Příteli můj, padre jediný,
byla to na mě léčka, já to nevěděl, a jako starej vůl jsem naletěl.

Ruty-šuty, Arizona, Texas, ruty-šuty, Arizona má,
jel jsem podle hlasu a, k mému úžasu, ležel tam muž k zemi skolený.

Když chceš, hochu, Arizonu znáti, musíš umět jezdít, bít se, pít,
musíš umět střílet, ženy milovat, potom můžeš Arizonu znát.

Ruty-šuty, Arizona, Texas, ruty-šuty, Arizona má,
jel jsem podle hlasu a, k mému úžasu, ležel tam muž k zemi skolený.

Růže z papíru

Do tvých očí jsem se zbláznil a teď nemám, nemám klid,
hlava třeští, asi tě mám rád,
stále někdo říká: vzbuď se, věčně trhá nit,
studenou sprchu měl bych si dát.

Na pouti jsem vystřelil růži z papíru,
dala sis ji do vlasů, kde hladívám tě já,
v tomhle smutným světě jsi má naděj na víru,
že nebe modrý ještě smysl má.

Přines jsem ti kytku, no co koukáš, to se má,
tak jsem asi jinej, teď to víš,
možná trochu zvláštní v dnešní době, no tak ať,
třeba z ní mou lásku vytušíš.

Na pouti jsem vystřelil růži z papíru,
dala sis ji do vlasů, kde hladívám tě já,
v tomhle smutným světě jsi má naděj na víru,
že nebe modrý ještě smysl má.

Růže z Texasu

Jedu vám večer stezkou dát koňům k řece pít,
vtom potkám holku hezkou, až jsem vám z koně slít,
má kytku žlutejch květů, snad růží co já vím,
znám plno hezkejch ženskejch k světu, ale tahle hraje prim.

Kdo si kazí smysl pro krásu ať s tou anebo s tou,
dej si říct kromě Texasu, tyhle růže nerostou,
ať máš kolťák nízko u pasu, ať si třeba zloděj stád,
tyhle žlutý růže z Texasu budeš pořád mít už rád.

Řekla že tu žije v ranči, je sama s tátou svým,
a hrozně rádá tančí, teď zrovna nemá s kým,
tak já se klidně nabíd, že pudu s ní a rád,
a že se dám i zabít, když si to bude přát.

Hned si dala se mnou rande a přišla přesně v půl
a dole teklo Rio Grande, po něm měsíc plul,
když si to v hlavě srovnám, co víc jsem si moh přát,
vona byla milá štíhlá rovná, zkrátka akorát.

Vod těch dob svý stádo koní, tam vodím vždycky pít
a žiju jenom pro ní a chtěl bych si ji vzít,
když večer banjo ladím a zpívám si to svou,
tak pořád v duchu hladím tu růži voňavou.

Řekni, kde ty kytky

Řekni, kde ty kytky jsou, co se s nima mohlo stát, řekni, kde ty kytky jsou, kde mohou být,
dívky je tu během dne otrhaly do jedné, kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?

Řekni, kde ty dívky jsou, co se s nima mohlo stát, řekni, kde ty dívky jsou, kde mohou být,
muži si je vyhlédli, s sebou domů odvedli, kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?

Řekni, kde ti muži jsou, co se s nima mohlo stát, řekni, kde ti muži jsou, kde mohou být,
muži v plné polní jdou, do války je zase zvou, kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?

A kde jsou ti vojáci, co se s nima mohlo stát, a kde jsou ti vojáci, kde mohou být,
řady hrobů v zákrytu, meluzína kvílí tu, kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?

Sám já chodívám rád (z filmu Těžký život dobrodruha)

Sám já chodívám rád, jen sám,
mám svou samotu rád, jsem sám,
sám se vždy usmívám, sám jen sobě zpívám,
moje snění nic nezmění, vím,
sám tím nejvíc získám, svému stínu pískám,
písničku, tu kterou jen znám já sám,
jsem sám.

Sbohem lásko

Ať bylo mně i ji tak šestnáct let, zeleným údolím jsem si jí ved,
byla krásná, to vím, a já měl strach, jak říct, když na řasách slzu má velkou jako hrách.

Sbohem lásko, nech mě jít, nech mě jít, bude klid,
žádnej pláč už nespraví ty mý nohy toulavý,
já tě vážně měl moc rád, co ti víc můžu dát,
nejsem žádnej ideál, nech mě jít zas o dům dál.

A tak šel čas a já se toulám dál, v kolika údolích jsem takhle stál,
hledal slůvka, co jsou, jak hojivej fáč, Bůh ví, co jsem to zač,
že přináším všem jenom pláč.

Recitace:
Já nevím, kde se to v člověku bere, ten neklid, co ho tahá z místa na místo,
co ho nenechá, aby byl sám se sebou spokojenej, jako většina ostatních,
aby se usadil, aby dělal jen to, co se má a říkal co se od něj čeká.
Já prostě nemůžu zůstat na jednom místě, nemůžu, opravdu, fakt.

Sedm dostavníků

Plání se blíží sedm dostavníků, stačí jen mávnout, a jeden zastaví,
sveze tě dál za pár slov a díků ten kočí, co má modrý oči laskavý.

Heja heja hou, dlouhá bude cesta, dlouhá jako píseň, co mě napadá,
heja heja hou, sám když někdy stojím, sám proti slunci, který právě zapadá.

Vím, že se dneska hvězdy nerozsvítí, neklidní ptáci maj hlasy laskavý,
vyprahlá tráva už velký deště vítá, ty deště, co i moje stopy zahladí.

Heja heja hou, dlouhá bude cesta, dlouhá jako píseň, co mě napadá,
heja heja hou, sám když někdy stojím, sám proti slunci, který právě zapadá.

Sedmikráska

V řece plavou bílý lístky, sedmikrásky někdo blízký
druhému se ptal, zda na něj myslí, vzpomíná, má-nemá rád.
Smutně plavou květy vodou, rozum pláče nad náhodou,
nemá, nemá, řeko němá, pospíchej, ať nebolí to tak.

Chvíli si myslíš, že svět stratil tvar, prostor se zúžil na má dáti - dal,
jak mokrá sirka připadáš si zbytečná, jak zapálený trsy trav.

Uschla kytka na kamenech, vezmi ji a v knížce nech ji,
pro vzpomínku u básniček, ze kterých ti po večerech čet.

Sedm stínů

Hlavu k jejím očím zdvíhá a v těch očích není strach,
i když hrst jen písku zbývá dál se sype v hodinách,
sedmi jezdcům na úbočí slunce rudé dlouží stín,
jeho zbraň už písek skrývá tam v Údolí karabin.

Sedm dnů a sedm nocí, sedm prstů na rukou,
v prázdných tvářích sedm očí v srdcích, která netlukou,
z dáli doléhá k tvým uším sedm rychlých výstřelů
sedm stínů tuším od španělských andělů.

Ona ví, že taky splatí teď tu nejkrutější daň,
už se všechny plány hatí už jen prázdnou drží zbraň,
sedmi jezdcům na úbočí slunce hrůzně dlouží stín,
vítr písek točí nad Údolí karabin.

Sedm dnů a sedm nocí, sedm prstů na rukou,
v prázdných tvářích sedm očí v srdcích, která netlukou,
z dáli doléhá k tvým uším sedm rychlých výstřelů,
sedm stínů tuším od španělských andělů.

Sedmnáct dní

Jak zavoláš, když ti dávno v hrdle vyschnul hlas,
tvůj krk je připravenej na provaz, kterej se houpá blíž a blíž.
Kam zavoláš, když tvoje oči vidí pustinu,
nejradši lehnul bysis do stínu, jenom kdyby tu ňákej byl.

Sedmnáct dnů máš v patách ostrý hochy z patroly,
noc beze snů a pravou ruku furt na pistoli.
V hrdle máš prach a tvůj kůň teď už neví kam má jít,
máš asi strach, jseš ale chlap a desperát.

Jezdci jsou blíž, pustinou jenom dusot kopyt zní,
ubal si cigaretu poslední, než zazní obávanej hlas.
Hands up old boy, bouchačku uchop rukou za hlaveň,
ať šerif ví, ze máš furt úroveň, že v očích ještě ocel máš.

Kdo prohrát zná, i když měl předtím v očích temný strach,
ten právo má, aby řek šerif o něm: Byl to chlap.
Tak naposled pohleď na slunce smutným úsměvem,
život je boj a tys ho předčasně prohrál.

Severní vítr

Jdu s děravou patou, mám horečku zlatou, jsem chudý, jsem sláb, nemocen,
hlava mě pálí a v modravé dáli se leskne a třpytí můj sen.

Kraj pod sněhem mlčí, tam stopy jsou vlčí, tam zbytečně budeš mně psát,
sám v dřevěnné boudě sen o zlaté hroudě já nechám si tisíckrát zdát.

Severní vítr je krutý, počítej lásko má s tím,
k nohám ti dám zlaté pruty, nebo se vůbec nevrátím.

Tak zarůstám vousem a vlci už jdou sem, už slyším je výt blíž a blíž,
už mají mou stopu a slyší že kopu a stloukám si dřevěnej kříž.

Zde leží ten blázen, chtěl dům a chtěl bazén a opustil tvou krásnou tvář,
má plechovej hrnek a pár zlatejch zrnek a nad hrobem polární zář.

Severní vítr je krutý, počítej lásko má s tím,
k nohám ti dám zlaté pruty, nebo se vůbec nevrátím.

Slaboch Ben

V lesích Ontaria, tam, kde smůla voní, tam, kde silných mužů paže vládne jen.
Tam sosny staleté se pod sekyrou kloní, v kempu dřevorubců žije slaboch Ben.

Mlčí stále jen, snáší strasti žití a když kamarádů výsměch dávno ztich.
V noci nad jezerem, Polárka když svítí, odpouští jim věčný jejich smích.

Že je slaboch, že prý nemá sílu, že se vrány bojí, říká o něm předák Andy Rem.
Hodí se jen k tomu, aby chodil kempu pro zásoby, prostě jenom pro smích slaboch Ben.

Na cestu mu dává bez nábojů zbraně, kdyby proti kojotům se bránit chtěl.
Kdyby se mu chtělo vystřeliti si na ně, že by stejně, jak se míří nevěděl.

Bez nábojů prý se aspoň nepostřílí, kdyby se snad přemoh’ a ránu dal.
A když ještě dodal: Snad se vrátíš živý, kemp se málem smíchy potrhal.

Že je slaboch, že prý nemá sílu, že se rány bojí, říká o něm předák Andy Rem.
Hodí se jen k tomu, aby chodil kempu pro zásoby, je prý jenom hrozný slaboch Ben.

Byli by se smáli ještě hodnou chvíli, kdyby tábor náhle nebyl přepaden.
Partou, který vedl jednooký Billy, kterým mnohý traper byl už zastřelen.

Deset koltů míří na pět kamarádů, každý se svým životem se rozžehnal.
Když tu náhle výkřik zazněl v pravou chvíli: "Kdo se nevzdá, nebude žít dál!"

Recitace:
To že je slaboch? Ten že prý nemá sílu, že se rány bojí, říká si teď v duchu předák Andy Rem.
Ten že se nám hodil k tomu, aby dojel kempu pro zásoby, tohle přece není slaboch Ben.

Deset koltů na to cíl svůj ihned mění v místa, tam kde v jejich zádech stojí Ben.
A pět kamarádů zahájilo palbu, dokud je Bill křikem překvapen.

A už v trávě leží jednooký Billy a s ním jeho čtyři muži mrtvi jsou.
Jako šestý s nima s nenabitou zbraní, pro své pardy padl slaboch Ben.

Recitace:
Že je slaboch, že prý nemá sílu, že se vrány bojí, říkal o něm předák Andy Rem.
Na hrobě, jenž teď ho kryje nápis je, že proto žije pardů pět, že zemřel pro ně Ben.

Slavíci z Madridu

La la-la-la la-la-la, la la-la la, la-la la, la la-la la, la-la-la lá,
La la-la-la la-la-la, la la la la la lala, la la la la la la la la lá.

Nebe je modrý a zlatý, bílá je sluneční záře,
horko a sváteční šaty, vřava a zpocený tváře.
Vím, co se bude dít, býk už se v ohradě vzpíná,
kdo chce, ten může jít, já si dám sklenici vína.

Žízeň je veliká, život mi utíká, nechte mě příjemně snít,
ve stínu pod fíky poslouchat slavíky, zpívat si s nima a pít.
La la-la-la la-la-la, la la-la la, la-la la, la la-la la, la-la-la lá,
la la-la-la la-la-la, la la la la la lala, la la la la la la la la lá.

Ženy jsou krásný a cudný, mnohá se ve mně zhlídla,
oči, jako dvě studny, vlasy, jak havraní křídla.
Dobře vím, co znamená pád, do nástrah dívčího klína,
někdo má pletky rád, já radši sklenici vína.

Nebe je modrý a zlatý, ženy krásný a cudný,
Mantily sváteční šaty, oči, jako dvě studny.
Zmoudřel jsem stranou od lidí, jsem jako zahrada stinná,
kdo chce, ať mi závidí, já si dám sklenici vína.

Slunečnice (z filmu Hotel Modrá hvězda)

Tak jako slunečnice každým dnem, otáčí se za sluncem,
tak já stále hlavu svou, obracím jen za Tebou,
tak jako karavany pouští jdou, jdou za tichou oázou,
v které klid svůj naleznou, jdu já stále za Tebou.

Bez ledovců jižní pól, Florencie bez nebe,
bez Vesuvu Neapol, to bych byla bez Tebe,
Tak jako slunečnice každým dnem, otáčí se za sluncem,
tak já stále hlavu svou obracím jen za Tebou.

Sluníčko

Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko,
sedíš tu u cesty, stane se neštěstí, něco tě zajede.

Elce pelce strejček nimra koupil šimla v Kadani,
ani nevíš, jak to šimrá, když mi lezeš po dlani.

Podívej se zvedá krovky, asi někam poletí,
do nebe či do Stromovky, hádej, hádej, hádej potřetí.

Nevím, nevím, nemám zdání, počkej s nataženou dlaní.
Snad se vrátí za chviličku, i ty malý popleto, letí hledat osmou tečku.
Nevrátí se, nevrátí se, nevrátí se, nevrátí se, tak je to.

Snad jsem to zavinil já

Proč jsi tak smutná, kdo se má na to koukat?
Jíst ti nechutná, v hlavě máš asi brouka.

Tak nezoufej, nic to není, za chvíli se to změní.
Snad jsem to zavinil já. Já, já, já, já, já, já.

Zkus zapomenout na všechno, co je pouhou tmou,
tmou obarvenou na černo smutnou touhou.

Tak nezoufej, nic to není, za chvíli se to změní.
Snad jsem to zavinil já. Já, já, já, já, já, já!

Starý honec krav viz Nebeští jezdci.

Stánky

U stánků na levnou krásu postávaj a smějou se času,
s cigaretou a holkou, co nemá kam jít.
Skleniček pár a pár tahů z trávy, uteče den jak večerní zprávy,
neuměj žít a bouřej se a neposlouchaj.

Jen zahlídli svět, maj´ na duši vrásky, tak málo je, málo je lásky,
ztracená víra hrozny z vinic neposbírá.

U stánků na levnou krásu postávaj a ze slov a hlasů poznávám,
jak málo jsme jim stačili dát.

Jen zahlídli svět, maj´ na duši vrásky, tak málo je, málo je lásky,
ztracená víra hrozny z vinic neposbírá.

Strýček Jack

Můj strýček Jack když narodil se, to bylo slávy, pan starosta gratuloval, bučely krávy.
Táta z něj chtěl každým coulem námořníka mít. Máma proto dávala mu slivovici pít.